Ve čtvrtek se slavili Čarodějnice a tak jsme vyráželi až v pátek 1. května ráno. Ale sešlo se nás jako obvykle na Podolsku požehnaně, krásných 17 dětí, 2 praktikanti a 7 vedoucích. Jen tak tak jsme naskládali všechny věci Zbyňovi do auta, a vyrazili jsme 8:53 směr Praha, kde jsme na hlavním nádraží přibrali Bláhovi a Vaška. Filip zase něco slíbil, tentokrát to byly kupátka v rychlíku do Tábora. A jak to muselo být, slib se nenaplnil, páč došlo k zapřáhnutí zcela jiných vagónů. Naštěstí jsme i tak dostali místenky víceméně u sebe a byli jsme opravdu rádi, že je máme, vlak byl totálně plný. V Táboře jsme přestoupili na motoráček a před polednem už vystupovali v Červené. Zbyňa se Šímou mezitím převezli věci do tábořiště, vybalili je a připravili lodě pro nás, táborníky, co jeli vlakem. A tak jsme si opět zkrátili cestu, na dvakrát přepádlovali Orlík a už jsme stavěli stany, nosili vodu a vařili obídek (kuskus s vepřovým).
Příprava tábořiště nám zabrala skoro celé odpoledne, ale k večeru už jsme měli volno, a tak se jako obvykle stavěli hrady a cestičky pro vodu v písku a k večeru připravovalo dříví na oheň. Ten jsme rádi rozdělali hned po večeři (boloňská s těstovinami) ještě před setměním, protože se začalo dělat chladno. Po několika písničkách kdosi zahlásil, že zahlídl velikého barevného ptáka, ptáka Vohníváka. A ten prý snad snesl 7 kindervajec. Ten pták se totiž celým jménem jmenoval Vohnívák Kinder. A že snad ta vejce světélkují. A tak jsme vyrazili po blízkém okolí hledat a za necelých 15 minut jsme měli vše. A světe div se, uvnitř každého vejce byla (Tome promiň) indicie v podobě jednoho slova. A měli jsme tedy ze sedmi slov určit, jestli a co se po nás chce:
KOSTEL, KŘÍŽ, ZÁTOKA, VÝŠE, VPRAVO, HRADIŠTĚ, ZEĎ
No uznejte, není to tak lehké. Ale dali jsme hlavy dohromady a s pomocí mapy jsme určili, že bychom se následující den měli vypravit ke kostelu sv. Jana Křtitele. Tam na stejném místě již v pravěku bývalo hradiště, bezpečně obklopeno za tří stran strmými srázy, ač tehdy bez vody. Před večerkou jsme se ještě naučili novou oddílovou písničku na námořnické téma a šli hajat.
V noci na sobotu byla řádná zima, ač jinovatku jsme nepotkali. Nicméně teplý čajík si dal každý rád, a těšili jsme se na první ranní sluneční paprsky. Kolem 10 hodiny jsme už byli připraveni a vyrazili směrem na jih hledat cíl naší cesty. Nakonec nás ale zastihl obrovský teplotní rozdíl a oproti zhruba 2-4 stupňů ráno, nás čekalo v poledne pálivé slunce a nějakých 25 stupňů. Naštěstí jsme se všichni namazali krémem, ale i tak jsme ke kostelu po zhruba hodině a půl dorazili značně opečení a vyprahlí.
Indicie nás tedy zavedli ke kostelu, ale co tam? Co znamená “kříž”, těch je tu hromada, je tu hřbitov…? A co znamená “zeď”, ta je kolem celého hřbitova i kostela…? A tak nám to chvilku zabralo, trochu jsme si museli pomoct nápovědou, ale už je to tu… zlaté kinder-vohnívák-vejce. Tedy prý vypadlo jako měděné, dobře tedy. A uvnitř? Ha dopis…ale co to je za klikiháky? No v tomhle vedru to teda dělat nebudu! Aha, dobře, tak to vezmem do tábořiště.
A tak jsme se vydali na zpáteční cestu, tentokrát po větru a tak podstatně rychleji. Po příjezdu se někdo smočil v ještě prochladlém Orlíku a dali jsme se do vaření pozdního oběda (oblíbená ovesná kaše s tím, co si tam kdo hodí :-)). Odpoledne jsme měli odpočinkové, i když, opět se stavělo a běhalo a vozila voda…. A nakonec došla řada i na šifrovaný dopis. Dozvěděli jsme se, že byl přepaden ostrov Katapulka nájezdným kmenem, rozpoutal na ostrově teror a unesl princeznu Rybohlavku. A kmen, který byl přepaden nás žádá o záchranu sebe a hlavně princezny. Protože se však ostrov nalézá s širém moři, musíme nejdříve prokázat naši schopnost se po moři plavit a to na vlastnoručně vyrobeném plavidle, voru.
Začali jsme tedy horečnatě nosit dříví a vymýšleli jak ho pospojovat tak, aby jednoho z nás uneslo. Zhruba po hodině konání bylo hotovo a tak došlo na zkoušku. Jak dopadla, posuďte sami v přiloženém krátkém videu v galerii :-).
Večer jsme si po večeři (dhal z červené čočky) opět udělali ohýnek, a zpívali ostošest, ale po dlouhém dni jsme zalehli podstatně dříve.
V neděli dopoledne jsme měli ještě čas, a tak jsme ho někteří využili ke zdokonalování v jízdě na kánoi, nebo koupání, či stavění pískových velestaveb. Nu a před polednem už jsme měli napilno s odvozem kánoí do loděnice, erárních stolů a židlí. Po obědě (fakt hustá polévka) jsme dobalili osobní věci, spacáky a stany a kolem druhé hodiny vyrazili na vlak do Vlastce. A tedy opět nám na cestu pěkně pálilo slunce a tak jsme byli rádi za každý stín. Čekala nás cesta motoráčkem do Tábora, v rychlíku do Prahy konečně vytoužená kupátka a vysněné soukromí dívek, chlapců, i vedoucích :-)))). Rychlík měl zpoždění a tak jsme měli alespoň prostor konečně utratit kapesné na Masarykově nádraží, dorazit v 19:34 do Řeže.
Kamarádi, bylo to krásné, děkuji všem. Mělo to jedinou chybu, bylo to krátké, příště to vymyslíme na dýl :-).
Oddílu a lesu zdar.
Filip.
P.S.: Koukněte, jak si stojíte v počítadle pro tento rok ZDE.