Konečně jsme mohli vyzkoušet, jak v plném provozu funguje náš nový kotel. A tak jsme si SMSkou zatopili už v noci ze čtvrtka na pátek a nechávali se překvapit, jak to bude vypadat, až otevřeme po příjezdu dveře.
Sešla se nás úžasná parta, 16 dětiček, dva praktikanti a pět vedoucích a tak jsme po naložení spacáků Zuzce do auta zaplnili valnou část couráku do Ústí. Již tradičně cestou tam nepřestupujeme na rychlík v Kralupech, prostě pohoda. Po letech jsme využili toho, že náš autobus do Knínic vyjíždí už kousek od nádraží, což bylo chvílemi doprovázeno bučením na protest proti tomu, že někdo neuvidí pana McDonalda osobně (prej snad měl do Ústí přijet nebo co), ale touha dorazit už do našich pokojíčků a dát véču od Zuzky převážila a tak jsme po 18h nastupovali do busu. Tam jsme při nastupování jako obvykle narazili na problém, ať už je to dáno neočekávaným počtem cestujících nebo neobvyklou destinací, kde nikdo nevystupuje.. :-) Nějak se nám prostě tato část cestování nedaří, ale dobrá zpráva je, že nás to začalo bavit a vlastně se na to všichni těšíme :-).
Kolem 18:30 jsme vystoupili a po 20ti minutách capkání, už byla skoro tma, jsme dorazili na místo. A světe div se, bylo tam TEPLO :-). Jako paráda, kotel si ševelil, občas cinkal peletkami a my se nemuseli kromě ubytování o nic starat. Večer jsme strávili pojídáním všeho možného, drobným úklidem, povídáním a tak.
Nemám rád pojem “celodenní výlet”, páč ten a priori v potenciálních účastnících vzbuzuje notnou dávku obav, ba dokonce nechuti. A tak jsme v sobotu kolem 10h vyrazili na “procházku”. Stromy byly sice stále šedivé, ale počasí vyšlo nádherně, svítili slunko, bylo kolem 10 stupňů a i na trávu se dalo sednout bez úhony. A tak jsme ťapali a zkoumali potůčky, pavoučky, stromy. Zkusili jsme si i páku, tak, že jsme na kládě zvedali jako na závoře toho, kdo chtěl. Naštěstí nechtěl žádný dospělák :-). A cesta nám krásně ubíhala, ač byla první půlku stále do kopce. Po poledni jsme dorazili těsně pod hřeben, kde jsme si na krásném plácku dali sváču, někdo se i na slunku prospinkal, zahráli jsme si Upíra, abychom si lépe zapamatovali jména. Byla legrace, když si někdo v tom šíleném stresu nebyl schpen vzpomenout na kamaráda, kterého zná od malička a denně se s ním potkává :-).
A pak už to byla nádhera, byli jsme na hřebeni. Takže výhledy, větřík, zpívání do pochodu a pohodová cesta po těch našich pláních. A za chvíli už byly vidět vysílače nad Knínicemi. Vlastně se to nedá moc popsat, dá se to hlavně zažít :-).
A pak jsme se seběhli dolů po známé stezce a kolem 16:30 jsme už bušili na dvéře, prý, že máme hlad. Ok, jde se vařit, tentokrát sýrová omáčka, ta bude rychle…
Rád bych všechny moc pochválil, protože všichni krásně šlapali a evidentně si výlet užívali. Za celou cestu jsme neslyšeli “kdy už tam budem”, “už tam chci být”, “ach jo”, “bolej mě nohy”. A přátelé, ona to tak procházka úplně nebyla, včetně běhání při hrách jsme natočili krásných 18km!
Večer jsme se odměnili opět společným večerem, pustili si animák, a celkem utahaní jsme se rádi zachumlali do pelíšků.
V neděli jsme měli neděli. Nic jsme tedy nedělali. Tedy, pořád jsme něco dělali, ale tak nějak to po nás nikdo nechtěl :-). Po obědě nás pomaličku čekal kompletní úklid a balení a cesta na autobus. V Ústí jsme si konečně před nástupem do vlaku mohli dát rozchod po oblíbených obchodech a rychlíkem přes Kralupy šupšup domů.
Těšíme se příště!
A protože to byl první velký letošní výšlap, už se můžeme vidět v Počítadle :-).
Lesu zdar!