od pátku 30. 9. do neděle 2. 10. 2022
Po dvou týdnech chladného a deštivého počasí jsme si říkali, jak asi dopadneme? V pátek na srazu u lávky nás ale
překvapivě přivítalo sluníčko a tak jsme v přívětivém počtu třinácti dobrodruhů vyrazili vlakem směr Kralupy, rychlíkem do Lovosic a se čtyřmi minutami na přestup jsme stihli i podstředohorskou lokálku Louny–Česká Lípa. Tu jsme ale vlastně použili jen místo původně plánovaného přívozu, tedy na jednu zastávku z Lovosic do Žalhostic.
Přívozem jsme z Žernosek nakonec nejeli z časových důvodů, kdy už se brzy stmívalo a lehkou změnou trasy jsme ušetřili asi 45 minut.
I tak jsme věděli, že nás od řeky čeká pořádné stoupání (nakonec 400 výškových metrů) a přes relativně krátkou vzdálenost si pořádně mákneme. Nu a tak jsme začali stoupat.
Pořádně jsme se zahřáli a nahoře nás čekaly nádherné pláně při zapadajícím tmavě oranžovém slunci.
Nakonec jsme do prvního kempu ve vísce s tajemným jménem Mentaurov dorazili až za tmy, kolem osmé hodiny. Měli ale krásný trávník a dokonce lehce osvícený, a tak jsme se dali do stavění našich příbytků, doufajíc, že nikomu nebude chybět tyčka, kolík nebo nedejbože něco podstatnějšího. Nestalo se a za pár minut jsme bydleli a těšili se na odměnu nejvyšší: večeři. Nastartovali jsme u každého stanu vařič a za pár minut už jsme mohli dlabat.
Věděli jsme, že nás čeká celkem chladná noc, a tak jsme se zavrtali do spacáků a narazili čepice. Někteří vstali o něco dříve a tak se začal připravovat horký čaj. Na ranním nástupu nikdo rampouch u nosu neměl a nějakých 6 °C jsme přečkali bez úhony.
Druhý den byl před námi. Čekala nás nejnáročnější a nejdelší trasa a zároveň jsme tušili odpolední padající molekuly H2O. Celé dopoledne jsme se proplétali tajuplnými lesy po úzkých stezičkách a nepotkali živáčka. Bylo příjemně, ale celkem dusno a déšť opravdu visel ve vzduchu. Pršet začalo chvíli po poledni, ještě oběd jsme stihli pěkně v suchu.
S plnou polní, v těžkém terénu a v dešti to bylo velmi náročné a všichni jsme se přes nádherné zážitky v pozdním odpoledni už opravdu těšili do tábořiště. Majitel nám po cestě 3x volal, jestli to myslíme v tomto počasí vážně a opravdu kvůli nám má tábořiště otevřít a nahřát nám vodu v bojleru.
Celí utahaní jsme
konečně uviděli bránu tábořiště Levínský Kocour. JO, dali jsme to! Byl to záhul. Za odměnu nám přestalo pršet a stany jsme stavěli bez deště. Dokonce jsme se mohli ohřát u ohně a hlavně si opět udělat po celém dni dobré teplé jídlo a čaj. Notně znavení jsme šli brzy spát se stále opakující se otázkou „kolik proboha půjdeme zítra kilometrů???“.
Skoro osm :-). Odpoledne totiž mělo opět začít pršet. Ale jak protiváhou celé dopoledne bylo skoro jasno a užívali jsme si sluníčko. Přehoupli jsme se přes poslední kopeček s tajemným mauzoleem a začali neodvratně klesat k trati do Úštěku. Tam jsme si dopřáli před odjezdem vlaku teplý oběd a něco sladkého na zub. Pak už nezbývalo než se rozloučit s vulkanickými vlnkami a těšit se na teplou měkkou postel.
Těšíme se příště.
Filip a Zbyněk.
Více fotek na Rajčeti.
