Této už tradiční výpravy se letos zúčastnilo jen 6 dětí, ale zato 3 vedoucí. Proto jsme se do Šluknovského výběžku přesunuli auty (Mary a Tomba vzali svá auta a odřídili to), což bylo sice trochu mastňácké, ale pohodlné.
Bydleli jsme blízko Rumburku v Campu Valdek a zajímavé je to, že jsme měli k dispozici jednu a půl chatky, ale jen jedna byla útulná a vytopená, tak jsme bydleli všichni v jedné. Mělo to své kouzlo – ať jsi šlápl kamkoli, byla to postel. Chatka byla nevelká, ale dokonce se rozdělila na holčičí sektor (Eliška, Lucka, Markétka) a klučičí sektor (Vilík, David, Franta). Neotužilé Mary a Ifča spaly na postelích uprostřed. Otužilý Tomba spal sice v předsíni, kde se netopilo, ale přežil a ještě sklidil náš obdiv.
Odpoledne po příjezdu jsme se šli lehce projít do okolí a vyzkoušet rychlost pohybu po namrzlých cestách a sněhových krustách na poli. Nic moc, měli jsme co dělat, abychom stihli večeři. V osm večer byl nástup na noční výsadek – přistaveným autobusem nás pořadatelé (Olafplaz, KČT Teplice a Klub Krušnohorců) odvezli do Filipova, který leží těsně na hranicích s Německem. Sněžilo, tma jak v pytli, Valdek vzdálený 12 km náš cíl. Začínalo se výstupem na německou rozhlednu Schlechteberg (technicky zajímavá dobře udržovaná kovová trojboká stavba), ze které jsme neviděli vůbec nic, protože sněžilo a byla mlha. Popravdě jsme neviděli ani cestu, ještě, že nás pořadatelé nenechali bloudit a nahodili nás zpátky na trasu. Bylo to náročné, ale krásné. Do Campu jsme dorazili v 1 jednu po půlnoci, zhasínalo se v půl druhé – a kupodivu nikdo nezlobil a všichni spali jak zabití. Představte si, že dost šílenců v těch osm večer vyráželo na dálkovou stovku – start v osm večer, cíl v sobotu do devíti do večera. Jejich trasa jednou křížila Camp Valdek, takže se mohli občerstvit „doma“. Blázni! Borci!
Ráno jsme se do vstávání nutili – a stejně bylo pozdě, snídaně se vydávala do 8:00, my jsme přišli do jídelny v 9:30. Naštěstí personál byl vlídný a měl pochopení, takže jsme nebyli o hladu. Už si dáme na ty časy pozor! Potom jsme se přesunuli do Brtníků, kde byl start i cíl kratšího Okruhu ledopádů. Letos byly vydařené, i když vlivem oteplení trochu opadané nebo olámané – ale stálo to za to. Poslechněte si ty poetické názvy: Vlčí hora, Vlčí potok, Křepelčí stěnka, Ledový sloup, Varhany, Betlém, Brtnický hrádek, Opona, Soví jeskyně… Žádný z těchto zmrzlých vodopádů není u cesty, takže nám trasa 14 km se všemi těmi odbočkami a průzkumy trvala skoro celý den. K hospodě U Krkovičky jsme docházeli už za šera s jedinou myšlenkou: Domů! Horký čaj! Večeře! Pivo! Konečně konec! Každý měl totiž jinou myšlenku :).
Za zmínku stojí Brtnický hrádek, což je pískovcový útvar tvořený několika skalami, přes které se normálně chodí, skáče, přelézá až na krajní věž s vyhlídkou (místy jsou do skály zabudované jistící tyče). Letos byl hrádek pokrytý souvislým ledovým příkrovem, takže to byla cesta hrůzy, což vedoucí zjistili až při pronásledování zdatných tomíků. Tomíci (jistý David a Vilém v čele) to všechno přelezli jakobynic a ještě se divili, proč jsem tak vyjukaná a volám je zpátky. Ach jo!
Udělali jsme si pohodlí, zjistili stav bot a ponožek (někdo v suchu, někdo ne), krátká hygiena a honem na večeři. Po večeři byl na programu Ledobál, letos diskotéka s DJem. Tu si nejvíc užila Eliška, známá neposeda a tanečnice. A za to, jak rozhýbala zábavu, jí DJ aspoň dvakrát hrál! Před půlnocí jsme se zase sešli v chatce – ještě čaj, káva, horká čokoláda na přání, ale už fakt do postele!
V neděli jsme byli na snídani včas, potom jsme v poklidu zabalili, ani to nebylo moc náročné, protože jsme ani moc nevybalovali :) Zbyly jen jedny ponožky a gumička do vlasů – to je slušné skóre. A vyrazili jsme k domovu.
Bylo to fajn, děti byly skvělé a hodné a vytrvalé, vedoucí samozřejmě taky. Těšíme se na příští ročník!!
Ifča
Diskuse uzavřena.