Tak letní počasí jsme opravdu mít neměli :-). Na druhou stranu, těch 35 ve stínu, co jsme si užívali před výpravou, by bylo šílených, zejména na hřebeni, kde je o vodu nouze. Raději jsme ale pozměnili trasu, abychom byli v rozumné vzdálenosti od chalupy v Knínicích. Nu, předpověď u některých z nás zahýbala s odhodláním a tak se nás sešlo krásných 8 a vyrazili jsme. Jeli jsme vláčkem vlastně naučenou trasou do Ústí, pak do Teplic a 20 minut autobusem na konečnou v Dubí. Tím jsme už nabrali pár výškových metrů za pár korun. Mimochodem také tam mají lázně :-).
A tak jsme vyrazili stoupati. A že to byl kopec, prvních 6 km opravdu stále do kopečka, ale po pěkné rovné cestě, téměř 400m převýšení. Po celé stoupání jsme byli schováni pod stromy (krásnými), a do okolí jsme moc neviděli. Kousek před hřebenem jsme si dali svačinku a těšili se “až tam budem”. Za chvíli se nám otevřely nádherné stepní pláně, tolik typické pro Krušné hory. Úplně nás uchvátily, nikomu se nechtělo vlastně jít dál. Tak jsme se kochali a pomalu šourali směrem ke Komáří hůrce. Tam nás čekala zasloužená odměna v podobě občerstvení a tak jsme se ládovali kolou, brambůrky, zmrzlinou a vůbec. Chtěli jsme si natočit vodu, ale značky toto zakazující a bedlivé pohledy obsluhy v restauraci toto dovolily pouze nebojácné Zuzce :-).
Po nějaké hodince jsme zas vyrazili dále a užívali si krásné rozhledy, sluníčko, příjemný horský větřík. Nožky začaly pobolívat, bříško pomalu prázdné a tak kam to dnes složíme? No na cestě to asi nebude nejlepší nápad, v poli taky ne, na louce fouká, tož směr nějaký les. Po cestě jsme se všichni upnuli ke studánce, kterou Šíma objevil v mapě. Hurá, budeme mít z čeho vařit večeři. Přijdem tam, a nic, jako nula, ne nula vody, ale nula studánek. Shodou okolností hned u studánky byla samota, tak si říkáme, že bychom snad… “Nepotřebujete natočit vodu?”. Aha, dobrý člověk ještě žije. Moc milý pán s paní. Všem nám natočili po víčko a pán praví “No on někdo dal do map, že je tu studna, tak lidé, co chodí Stezku Českem sem pořád chodí. Ale tam nic není”. A paní povídá “Nikdo neví proč, ale na Komáří vížce turistům vodu nedovolí natočit.” Jo, aha, když můžu nepomoct, tak proč bych pomohl.
No ale vodu máme, les je v dohledu. Vejdeme tam a… je to tu jak začarovaný les v tajemném příběhu. Samý ohnutý strom, nic není rovně, asi nápory větru z plání. A tak se rozprchneme a hledáme pěkné místečko. Tohle je pěkné, tohle je lepší… :-). A už si rozdělíme práci, někdo začíná vařit, někdo vyrábí tyčky, jiný kolíky, a už natahujeme plachtu. K večeři jsme měli náš oblíbený kuskus s konzervou nebo zeleninkou nebo obojím. A začalo se smrákat a Martin křičí “Pojďte všichni sem, to je boží”. A tak jsme si užili zapadající slunko, konec dne a šupky do spacáku pod plachtu. A za hodinku už pršelo, tak jsme za ní byl rádi.
V pátek jsme si po ránu uvařili čaj, i cukr jsme měli, abychom se trochu prohřáli. Přeci jen bylo po dešti a kolem 10 stupňů. A pak jsme se dali do balení a úklidu a než jsme vyrazili, opět vyšlo slunko. A opět jsme si užívali vyfoukané pláně, koukali do kraje, povídali si o všem možném. K obídku jsme si namazali spoustu chlebů se vším možným a po poledni už zašli do lesa a začali sestupovat do údolí. Rozhodli jsme se, že díky téměř jistě deštivému počasí druhý den, že opravdu raději rovnou dojdeme na naši chalupu. Už jsme se blížili, ale čekalo by nás podle mapy asi 1,5 km chůze po asfaltce. No a tak Filip vymyslel zkratku. Jako podle mapy by to zkratka byla. Před našima očima se cesta postupně zcela vytratila a zbylo z ní jedno velké nic. A tak jsme hledali kudy dál, vysoká tráva, křoví, bažina, plot, kopřivy… no tak to už je jako moc. A tak jsme skončili na původní asfaltce, a podstatně unavenější, než bez zkratky :-). Ale ne, kousek asfaltu jsme ušetřili :-).
Prošli jsme tedy přes Nakléřovský průsmyk, přes horu Na vyhlídce a to byl poslední dokopec celého dne. Sešli jsme asi 2km krásnou cestou dolů, a už vidíme domky, Knínice, chalupa, klíče máme, odemknout a uf. Jsme doma. Užívali jsme si pohostinného příbytku se vším všudy, jako teplá sprcha, židle, stůl, postele, střecha… :-). A co víc, večer dorazil i Tomáš s mandolínou, kytarou, kůžemi, nástroji, jídlem.
Celou sobotu pak pršelo, ale i tak jsme vyšli dopoledne i odpoledne na hoďku ven a oblíbili si novou hru “Na slepého střelce”. K obídku dokonce dorazila Anežka s celou rodinkou a tak jsme mezi sebou přivítali Jasmínku, Terezu a Lukáše. Většinu času se něco vyrábělo (praky, ozdoby, klíčenky), vařilo, jedlo, hrálo a zpívalo, deskovalo.
Lukáš nám jako stavební architekt (snad to píšu správně), poskytnul spoustu svého času, zkušeností a nápadů. A tak pobíhal po chalupě, kreslil, měřil, vysvětloval. Společně jsme vytvořili jakousi vizi toho, co v nejbližší době s chalupou provést, aby sloužila nejlépe našemu účelu. A to já vnímám jako klíčové, aby se jakékoliv případné změny a investice prováděly s nějakým větším cílem na konci.
K večeři jsme měli naprosto luxusní noky se zeleninou a sýrem od Tomáše.
Večer nás Zuzka konečně přemluvila, abychom zašli pro souseda, který prý minule slyšel naše provedení irských písniček, a prý by si s námi někdy rád zahrál. A tak přišel Milan (bydlí přes ulici) s kytarou a skvěle jsme si popovídali. O Knínicích, o Portě a jeho původní kapele, o písničkách, o kronice, kterou napsal (kopie kroniky zde), o nahrávacím studiu, o výrobcích z kůže… A o tom, že se konečně jako sousedé známe a tykáme si :-). Pěkně jsme si společně taky zahráli a zazpívali.
V neděli jsme se konečně dostali k posekání kopřiv u horního plotu. Po vyzkoušení všech možných nástrojů od strunového křoviňáku, přes kosu, motorovou pilu (ano :-)), jsme skončili v pokleku se srpem. A šlo to, nakonec jsme to udolali :-). Pak byl obídek a pomalu balení a úklid. Hurá na bus a trochu konzumního přístupu v Ústí a šups, jedem dom.
Skvělý zážitek, skvělá parta, skvělá příroda, skvělá chalupa.
Koukněte, jak nám naskákaly kilometříky v Počítadle.
A za chvíli tu máme tábor.
Lesu zdar. Těším se. Filip.