Celé prázdniny jsem se těšil a stříhal metr mezi táborem a Jeseníky. Ale taky jsem se bál, jestli je to dobrý nápad, že oproti Krušným horám minulý rok je to zase o stupínek těžší, delší a vůbec. Ale při vzpomínce, trochu vybledlé, jak jsme velmi podobnou trasu šli s mou milovanou zhruba přes 20ti lety, jsem to prostě naplánovat chtěl. Bylo trochu zvláštní žádat o přihlášky už v červnu na poslední srpnový víkend, však “co blázníš, prázdniny ještě nezačaly, ještě ani nebalíme na tábor”. Jenže jinak to nešlo, ubytování bylo zamluveno předběžně už v dubnu a nejpozději v půlce července bylo třeba finálně potvrdit. Nakonec nás jelo 22, kdy na poslední chvíli bohužel musela odmítnout Zuzka s Jindrou (neboj Zuzi, příští rok to vyjde třeba v Beskydech).
Jsem už poučen, že prostě v Jeseníkách prší vždycky. Ale zhruba 4 dny před odjezdem se dramaticky změnilo počasí tak, až jsem se bál, nemám-li vyhlásit “běžky s sebou”. Ještě den před odjezdem v podstatě v celé republice pršelo a přes den bylo v Řeži maximálně 15 stupňů, na horách pod 10. Jenže. To není jen tak, TOM 5101 Řež jede do Jeseníků a tedy je nutno s počasím něco provést. A tak jsme jen první den okusili deště v pravém slova smyslu, a zbytek túry užívali jen občasného mrholení, bez kterého by to prostě Jeseníky ani nebyly. Tedy paráda.
Nu, a tak při pohodové cestě Leo expressem jsme dorazili do Zábřehu na Moravě. Na štěstí jsou zpoždění vlaků Leo a Českých drah synchronizované a tedy stihli jsme spěšný vlak směr Velké Losiny a dokonce vyměnit Domču za dva tvarohové koláče od její babičky. Bylo sychravo a Jeseníkovsky poprchávalo a mrholilo, ale už byl cítit krásný čerstvý vzduch ač jsme startovali z nadmořské výšky zhruba 450 mnm. Prošli jsme vesnicí a už se nám to začalo pěkně klopit vzhůru. A tak jsme stoupali a stoupali a asi po hodince přestalo pršet a začala se okolo nás pomalounku měnit příroda. Po nějakých 4 hodinách jsme dorazili do našeho prvního cíle, do chaty Ztracenka v nadmořské výšce okolo 720 mnm. Tam jsme dostali kofolu a teplou večeři (kuře s rýží) a ubytovali se v mnoha různých pokojích a obsadili objekt zcela nerušeni kýmkoliv jiným. Dokonce jsme měli k dispozici pingpong. A tak jsme si užili trochu uplakaný večer (pozn. pro úzkostlivé rodiče: plakalo se venku z mraků).
Ve čtvrtek ráno jsme vstali v půl osmé a pořádně se naládovali míchanými vajíčky, párky, vším možným, abychom neměli pocit, že toho taháme do kopce málo. Čekala nás nejnáročnější část výpravy, kdy jsme za jediný den museli překonat výstup až na samý hřeben a urazit v těžším terénu téměř 17km. Po cestě jsme minuli horského skřítka Huberta, co dostal v lese smyk na motorce, a když jsme překonali bájnou horskou hranici 1 000 mnm, dostalo se nám zadostiučinění. Byli jsme na horách. Krajina nám otevřela výhledy, kvůli kterým jsme se sem vypravili. Ale i tak nás čekalo ještě dlouhé a dlouhé stoupání, až jsme zdolali první horu nad 1400 mnm a tou byla Vysoká hole, celých 1464 mnm. Za jediný den jsme přátelé zdolali převýšení přes 740m a ocitli se tak pouhých 27 metrů pod Pradědem. Užili jsme si výhled na Petrovy kameny, v dálce už zahlédli vrchol naší tůry a sešupem dolů jsme se opět po celém dni ocitli v civilizaci a potkali první živáčky (za celý den jich bylo na prstech jedné ruky). Čekal nás horský hotel Figura, později vyhlášený, jako jednoznačný vítěz v soutěži o nelepší ubytování na naší výpravě. K večeři byli šíleně úžasné borůvkové knedlíky a kdo neměl chuť na sladké, objednal si něco jiného. A pak litoval, že si nedal borůvkové knedlíky.
V pátek jsme věděli, že to nejnáročnější máme za sebou, ale vysněný cíl nás teprve čeká. Po nějakých 3km vlažného stoupání jsme se přiblížili k vrcholu. Nahoře pořádně foukalo a tak jsme se rozhlédli po širém okolí, oslavili společné zdolání vrcholu a na svačinu raději opět seběhli dolů kousíček pod hřeben. Pak jsme pokračovali po pohodlné hřebenové cestě, po chodníčkách i malých cestičkách, přes Malý Jezerník (1208 mnm) a Výrovku (1167 mnm), ale vlastně bez zásadních stoupání, více méně stále z kopce. Poslední 1,5 km jsme víceméně setrvačností splouvali na Červenohorské sedlo, které nám se svou výškou 1013 mnm dopřálo poměrně zásadní oteplení. Na Chatě Červenohorské sedlo jsme měli sice turistické, ale útulné dřevěné pokojíčky s palandami, což zákonitě vyústilo v bratrovražedný boj a veškeré přátelské vztahy šly v tu chvíli stranou. A hurá, k večeři bylo opět tolik oblíbené kuře s rýží a druhý den ke svačině, světe div se, opět chléb s řízkem. Ale na horách se asi nic nepřejí a byli jsme rádi za pořádný žvanec do žaludku.
V sobotu jsme vyrazili z Červenohorského sedla opět na hřeben nad 1200 mnm, přes Červenou horu s úžasným rozhledem a odpočinkovým místem. Najednou koukáme, to je ale krásnej holoubek. A Zbyňa povídá: “Však má kroužek, tak je to holub poštovní, odněkud někam letí a teď tady odpočívá”. Byl krásnej a móóc unavenej. Po odpočinku jsme se vydali směrem na Vozku, kde jsme po cestě potkali krásnej potůček. Někteří ho potkali až do půlky lýtek :-). Na Vozkovi jsme se přiblížili opět hranici 1400 mnm, a pod vrcholovou skálou si uvařili teplý čajík a kafčo na vařičích. A už byl před námi výstup na poslední vrchol, a ten stál opět za to: Keprník 1423 mnm s vrcholovým kamenem, co nešel odnést. A pak zase přes sedýlko na Chatu Jířího z Poděbrad na Šeráku v úctyhodné výšce 1320 mnm. Čekala nás úžasná obsluha, výběr z několika jídel, kofola, dortíky a celé turistické podkroví. Nejmenovaní tvrdli, že se nevešli, a spali o patro níž v luxusních pokojích. Jo, a naše malé dáme od příště už prý zabírají jen 2 postele na 4 kousky :-).
A byla neděle, opět výborná vydatná snídaně, a nezbývalo než se pomalu rozloučit s našimi horami. Klesali jsme celých 6,5 kilometru až do Ramzové ve výšce pouhých 700 mnm. Když jsme nechávali za sebou ty krásné hřebeny, lesy a zážitky s kamarády, bylo mi smutno. Byl jsem unavený, ale plný krásných vzpomínek. Těšil jsem se jak do své postele, tak s vidinou toho, že se zas jistě brzy uvidíme. A Zbyněk celou výpravu uzavřel s jasným posláním: “A příště Beskydy”. Mějte se fajnově a lesu zdar!