Nejchladnější ráno letošního podzimu, nahoře -8, dole u řeky -10, někdo hlásil dokonce -12. Bohužel se nás sešlo pomálu, většině se asi nechtělo z teplých pelíšků :-). Krásně mrzlo, všude bíle pocukrováno, pára od pusy a hurá na vlak. Už jsme se těšili na naši oblíbenou Švestkovou dráhu, a nezklamala: krásné výhledy, samá zatáčka, moc milý personál a švestkový čaj zdarma.
Vystoupili jsme v Třebenicích-město, kde nás nicméně přivítala mlha. Naty s námi nebyla, aby nám předvedla pár dřepů, a tak jsme vyrazili po červené vzhůru. Prý nahoře nebude nic vidět, to bysme museli tak na Sněžku. Ale čím jsme byli výš, tím se začlo ozývat i sluníčko. Krásně nám křoupalo listí pod nohama a za půl hoďky jsme byli zahřátí na provozní teplotu. Šinuli jsme si to sami lesem, cestou necestou, a už se nám ozval hladík. Že prej na kopci. Na už jsme trochu šilhali, když jsme dorazili na úpatí.
Že je to ten kouřící kopec Boreč? Filipovi se nechtělo moc slibovat, když tam byla Kačka, ale přesto: když mrzne, tak jde nahoře na vrcholu z průduchů teplý vzduch, a protože je vlhký, tak je vidět kouř. “To není možný”. Tak nám nezbyde, než se přesvědčit. Byl to tedy nakonec pořádnej stoupák, ale pěkně jsme se prohřáli, pár uklouznutí, několik schůdků, a jsme tam. “Huh, jako hele, fakt se z toho kouří. Dej tam ruku. Uááá, normálně sauna”. Opravdu se z několika kamínkových průduchů valil dým a přímo na vrcholu, vypadalo to jak stará štola, přímo foukal teplý vítr jak z fénu. Musel mít určitě 12-15 stupňů. Krásné místo, nakonec jsme se ocitli nad mlhou takže i krásný výhled. Dali jsme si čajík z termosek, oběd všeho druhu a po půl hoďce byl zas čas vyrazit.
Seběhli jsme dolu k úpatí a cestou mimo značky jsme se prodírali opuštěným lesem a sledovali, jak si sluneční paprsky hrají se stíny a námrazou. Nakonec jsme se konečně ocitli na přiměřeně kvalitní cestě a mohli trochu přidat do kroku. Pak nás čekala další boule, tentokrát Holý vrch. Byl chudák úplně holej, musela mu být pěkná kosa. Zase pěkné stoupáníčko, ale nahoře nádhera. Úžasný rozhled, skoro sami. Prostě krásně, české, naše Středohoří.
Zase šupky dolů. A že prej nás bolej nohy a teda ten další kopec už neeee. Ale joooo, je tam totiž hrad. Kupodivu nebylo třeba přemlouvání. Zdolali jsme kopec Košťál a dobyli hrad Košťálov. Krásné posezení, závětří pár set let starých zdí a vidět Hazmburk, vlakovou stanici s Třebenicích, Milešovku, a spousta dalších boulí, které nás čekají třeba příště.
Po další svačince jsme vyrazili dolů k vlaku. Až zapadne slunce, pojede vlak. A taky že se stmívalo a ochlazovalo. Zkusili jsme se zahřát hraním podivného fotbalu s podivně děravým míčem, ale moc to nepomohlo. Jenže vlak jel až za 30 minut. A tak holky vymyslely, že vlezeme do toho, co jede v protisměru, a pak pojedeme zpět. Po zcela neodolatelných smutných očích Kačky, nás tak Švestková dráha povozila opačným směrem do Třebívlic, a zpět. A, jak jsme i věřili, zadarmo! Jo, Švestková dráha….
To rychlík z Děčína nabral v Lovosicích půl hodiny zpoždění, ale obsadili jsme v něm posledních 6 míst a hurá domů.
Tak zas příště.
Lesu zdar!
Filip.