Počasí bylo jak houpačce, ač v březnu, tak aprílové. Nakonec jsme se trochu líní v neděli probudili do mrazivého rána, ale obloha slibovala krásný slunečný den. Naše lenost však byla mnohonásobně vyvážena touhou po bohatství. Věděli jsme, že nás čeká rýžování pravých českých granátů. A tedy po přestupech v Kralupech a Lovosicích jsme zas byli v naší oblíbené Švestkové dráze a před 11 jsme vystupovali v Třebívlicích.
Postupně se oteplovalo a tak při stoupání na Blešno jsme se rozepínali a odkládali co šlo. Na vrcholu jsme marně hledali viditelnější zbytky hradiště, ale přeci jen, náznaky obrysů tam tedy za mě byly :-). Každopádně odměnou nám byl nádherný výhled a naplnění pupíků obídkama.
Krásným sešupem a procházkou zatím nezeleným lesíkem jsme si užívali výkřiky granátokopů “já už chci rejžovat!”, “kde je ten potok?”. A tak jsme za pár kilometrů už viděli stromořadí podle potoka Granátka. Ano, to je jeden z jeho názvů. A tak po tom, co jsme vydrželi 5 minut přednáška na téma, jak to vlastně zhruba “rejžovat”, vrhli jsme se do potoka. Tedy obrazně řečeno :-). A jali jsme se kutat písek, bahno a zalévat studenou vodou z potoka. A to jako z toho kydance bahna budou granáty, jo? No trvalo tak 20 minut intenzivního proplachování, než se bahno z víček, talířků, pánviček a pánví odplavilo. Voda byla postupně méně a méně kalná, zbývaly zrníčka písku, větší, menší, nejmenší…. a hele, ó, krásný malý rudý kamínek, granát. Ještě, že svítí to slunko, a jsou tak dobře vidět. A všichni našli. Každý si zasloužil svůj malý vykroužený poklad.
Po dvou hodinách máchání rukou se studené vodě, jsme vyrazili zkratkou podél potoka směrem do Třebívlic, zpátky na Švestkovou dráhu. Pak rychlíkem do Kralup, a s nerudným strojvedoucím, který by jen těžko mohl dělat ředitele mateřské školky, do Řeže. Měli jsme krásný den, celých 11 km, a máme na něj všichni malou, tmavě červenou vzpomínku. A další přírůstek do Počítadla 2025 :-).
Filip.