Druhý květnový svátek byl tady a my se konečně vypravili na dlouho plánovanou výpravu do Jižních Čech, na stanovou základnu Fakulty elektrotechnické ČVUT u obce Temešvár přímo pod Podolským mostem. Celý týden jsme netrpělivě sledovali předpověď počasí v očekávání, zda víkend bude u vody nebo na vodě. Nakonec se předpovědní modely umoudřili a ve čtvrtek se výhled na prodloužený víkend začal projasňovat až z hustého deště bylo nakonec polojasno po všechny plánované dny.
Původní puťák jsme s ohledem na spíše menší turisty přehodnotili a byl z toho pobyt v tábořišti s dlouhým výletem. K tomu jsme si dopřáli ten luxus, že stany a spacáky jsme netáhli s sebou, ale přivezlo nám je servisní vozidlo řízené Katkou Studničkovou. My se už jen vezli vlakem. Toho jsme si ale užili opravdu do sytosti.
Výlet jsme začali v sobotu 6.5.2023 v 8:30 na obligátním místě u lávky. Celá výprava čítala tři vedoucí, jedna praktikantka a 7 dětí. Vlakem v 8:53 jsme vyrazili směr Červená nad Vltavou. Po ujetých 160 km a dvou přestupech jsme byli v pravé poledne na místě. Teď už jen dojít cca 6 km do tábořiště. To nám pohodovou chůzí trvalo další 3 hodiny. U toho jsme stihli několik svačin a picích přestávek, dále se povedlo namočit v Orlíku jednu botu a asi 100x odpovědět na otázku: “Kdy už tam budeme?”
Po příchodu do tábořiště děti zjistily, že na místě je jen posekaná louka a nic jiného. Vše jsme si museli připravit. Katka byla ještě v odpolední zácpě, a tak jsme si ze zásob ČVUT začali nosit vybavení našeho tábořiště – plynový hořák, židle, stůl a materiál na provizorní přístřešek. Museli jsme si také ze studně obstarat do kanystrů pitnou vodu pro pití i vaření. Mezitím přijela Katka a přivezla nám stany. Vše jsme postavili a zabydleli v mezičase zase něco snědli. Přehradní nádrž Orlík byla ale velké lákadlo, a tak vedoucí byli přemluveni k první výpravě na vodu. Dříve než jsme spustili kánoe na vodu, dostaly všechny děti vodácký rychlokurz. Filip vše předváděl velmi názorně a prakticky. Vzhledem k tomu, že se za celý pobyt nikdo nepřevrhl, lze konstatovat, že rychlokurz neměl chybu. Poté už následovala malá výprava do zákoutí vodní nádrže Orlík. Vyrazili jsme do zátoky, kde jsme obědvali po cestě do tábora a kde Mišák utopil svou botu. Po návratu jsme povečeřeli, rozdělali oheň a u Filipovy kytary se ukolébali ke spánku.
Nedělní probuzení bylo trochu studené, teplota šla až k 6 stupňům a ti co si blbě zapnuli spacák to velmi rychle poznali. Každopádně po opuštění stanu už je čekala snídaně a teplý čaj. Po snídani jsme si rozdali zásoby na celý den a vyrazili směr Píšek. Počasí nám přálo a Písecké hory byly s každou svačinou a picí pauzou blíž a blíž. V Píseckých horách na nás čekalo 3D bludiště v korunách stromů, kde jsme si také všichni dopřáli jako odměnu za ušlé kilometry hranolky a kofolu. Ten, kdo si myslel, že je to cíl naší cesty se ale mýlil. Ještě nám zbývalo před samotným sestupem do Písku vyškrabání se na rozhlednu na kopci Jarník (609 m.n.m). Po jejím zdoláni už nic nebránilo tomu seběhnou do Písku a jít vykoupit první dostupný obchod. I tato nutná zastávka každého výletu byla splněna. Obtěžkáni nákupy jsme se propletli historickým centrem Písku a směřovali k autobusovému nádraží. Zde po rozluštění hádanky, ze kterého nástupiště nám to jede jsme usedli do autobusu a za slabou půlhodinku jsme byli zpět v Temešváru. Teď už zbývaly jen poslední 2 km do tábora. Nebudu to natahovat. Celkem jsme urazili 22 km a nastoupali 450 m. V táboře jsme uvařili těstoviny a stejně jako včera usedli k ohni. Abychom vylepšili naši schopnost pobytu v přírodě, dostaly děti osobní instrukce, jak se správně obléct do stanu, jak si zapnout spacák a co dělat, pokud by byla v noci zima. Výklad byl asi úspěšný, druhý den si už skoro nikdo nestěžoval, i když teplota šla ještě o stupeň níž.
V pondělí jsme se zase probudili do chladnějšího rána. Snídaně a teplý čaj všechny zahřál. Zvláště pak ten, který jsme si uvařili z kopřiv a osladili cukrem, který si malé holky obstaraly u rybáře. Dopoledne jsme věnovali hrám na pláži a jakmile vykouklo sluníčko, tak jsme ještě naposledy spustili na vodu lodě. Po obědě a výborné bramborové polévce jsme se pustili do balení. Stany, spacáky, přístřešek a úklid tábořiště jsme zvládli a v 13:00 vyrazili do Vlastce na vlak domů. Cesta na vlak byla pohodová procházka lesem a malebnými osadami píseckého kraje. Vlastci nadohled si náš nejmenší benjamínek Domča vyzkoušela pohostinnost píseckého kraje na vlastní kůži. Jediná polní cesta široko daleko, jediná vyjetá kolej široko daleko, jediná kaluž široko daleko, jediné hluboké bahno široko daleko. A co myslíte, skončila tam? Ano, skončila a až po kolena. Díky zásahu Elišky vše dopadlo dobře a do návratu domů se ze zablácených bot i bahno setřepalo.
Samotná cesta vlakem byla díky místenkám pohoda a domů jsme dorazili na čas.
První jarní stanování bylo úžasné, zažili jsme krásnou přírodu, vodu, velký výlet, a hlavně spoustu zábavy.
Zbyněk