Měli jsme trochu obavy, kolik se nás vlastně sejde, protože všude kolem nás řádil nějaký bacil a spoustu kamarádů zůstalo ležet a bojovat s hrdě vytrčenou bradou s pomocí zvýšené teploty. Nakonec se nás sešlo 12 dětí a 6 dospělých a v 9:04 jsem opět vyrazili na přeskok na rychlík do Kralup. Už náš courák měl 5 minut zpoždění, rychlík z Kralup pak 15 a tedy měli celkem obavy jak dopadneme se spojem z Lovosic. Filip se vydal skrz celý rychlík hledat strojvedoucího, nenašel, páč ten zvolil strategii rychlého úniku a na jedné ze stanic přeběhl po peróně na druhý konec vlaku. Nevzdali jsme se, a zatlačili do kouta. On nakonec pod nátlakem skupiny 18 odhodlaných turistů slíbil, že dá do Lovosic vědět románovým příspěvkem “Napíšu, nic neslibuju”.
Světe div se, spoj z Lovosic počkal, a v něm mnoho nešťastných cestujících, kteří museli čekat taky (ano, svoboda naše končí tam, kde začíná svoboda ostatních). Dobře pro nás, za nějakých 20 minut jsme vystupovali ve Slatině pod Hazmburkem.
Počasí na místě bylo pěkné, trochu pošmourno, trochu slunečno, trochu krásně. Těšili jsme se, jak se naše podrážky konečně dotknou neposkvrněné, člověkem nepolíbené země a tak nás poněkud překvapil 1250 metrů dlouhý chodník ze zámkové dlažby ze zastávky až do obce Slatina uprostřed polí. Zajímalo nás, kolik lidí po něm zhruba přejde na vlak, než aby skočilo do auta… Ale hezký počin, jak lidi opět přitáhnout k poněkud méně hektickému stylu cestování.
Ze Slatiny už jsme začali pěkně stoupat a funět a těšit se až tam budem. Při představě, že tady rytíři po několikadenní cestě měli odhodlání ještě útočit a pokoušet se hrad dobýt byla až neuvěřitelná. Nahoře nás ale přivítal krásný hrad, s úžasným rozhledem všude kolem, na ty naše české kopečky. Dokonce bylo otevřené občerstvení, tedy upokojili jsme duše nákupem tatranek a limonád. Po sváče jsme se vydali ještě výš než udávala oficiální kvóta v mapách, na černou hranatou věž, která tam stojí zhruba od roku 1250, tedy přátelé téměř 800 let, osm SET, osm krát sto krát jedna… jako to snad ne…. to je zhruba 40 generací, tedy 37x pra-děda jí stavěl.
No nic, tak po tom, co jsme se uklidnili z výše uvedeného šoku, jsme se jali klesati bahnitou a trochu smutnou krajinou. Ale po pár kilometrech jsme se ocitli uprostřed krásných luk a polí, kde jsme byli úplně sami a bylo nám dobře. Zahráli jsme si pár her mezi tak dlouhým stromořadím, že nebyl vidět konec a pak pokračovali směr Koštice. Po celou cestu až do Koštic a pak i vlakem až do Lovosic byl stále majestátný Hazmburk vidět, jak se tyčí nad okolní krajinou: “Až tam nahoře jsme byli”.
Tak zase příště, kamarádi!