Setkali jsme se u lávky v poměrně sychravém počasí. Ale vzhledem k tomu, že vlastně období zimy zdaleka neskončilo, jsme měli příjemných asi 6 stupňů. Vyrazili jsme v 8:34 vláčkem do Kralup, odtamtud krásným couráčkem do Peruce. Po cestě jsme si mohli prohlédnout spoustu zajímavých míst, kam bychom zas mohli jít příště, i trochu zapomenuté vísky.
V Peruci nás přivítalo opět sychravo, a k tomu silným štiplavý vítr. Shodli jsme se, že se podmínky blíží zimnímu přechodu hřebenové túry na běžkách. Byli jsme ale celí žhaví na to, co nás čeká, a tedy vítr a i občasné vločky tály v okamžiku pomyšlení na střet s naší družinou. Po průchodu peruckou naučnou stezkou okolo krásného Débeřského mlýna jsme se došoupali k první krásné zastávce, hlavně protože jsme se konečně mohli v klidu najíst. Tou byl Oldřichův dub, toho času starý více než 1020 let. Přiblížili jsme si příběh o Oldřichovi a chudince Božence, která mužnému knížeti padla do oka, pak do náruče, až se do něj nakonec zamilovala, a odjela z Peruckého statku na knížecí sídlo, a porodila následníka trůnu, pozdějšího českého knížete, Bořislava.
Po vzpomínce na Božku a její příběh měnící historii zemí českých, jsme měli před sebou asi 4 km průchod lesem. Ten byl trochu smutný, díky roční době, ale díky nám jsme mu lehce ohlásili jaro. Zahráli jsme si na Boženku, kterou představovala jedna z mála bříz v borovém háji, a pokoušeli jsme se jí získat. Jenže, našli se tací, kteří Božku bránili a tedy nebylo to úplně jednoduché, a i vedoucí se poměrně zadýchávali.
Po patřičném prohřátí jsme mohli opět vyrazit na energeticky méně náročnou chůzi a těšili jsme se na rozhlednu. Tentokrát to vyšlo, a po několika nezdarech Filip splnil, co slíbil: rozhledna Stradonka na svém místě opravdu byla. Byl tam krásný rozhled na vyvřelé kopečky Středohoří a dokonce se nám ukazovalo i sluníčko. Chvíli jsme předstírali, že jsme před větrem na rozhledně schování, ale při důkladném prozkoumání stavby jsme zjistili, že šprušle zábradlí jsou od sebe minimálně 20cm, a tedy pocit tepla je jen optický, či jiný, klam. Na řádnou svačinu jsme tedy z kopečka poodešli do závětří, tam si uvařili čaj, snědli co se dalo. Děti si pak sami zorganizovaly hru na schovku.
Když vedoucím začala být zima, bylo na čase je taky zapojit. Děti se jaly bránit rozhlednu jakožto jejich sídlo a vedoucí se pokoušeli se do něho bez dotknutí nepřítele dostat. Dopadlo to dobře pro všechny, děti sídlo ubránily, vedoucí se zahřáli, a ostatní probrali vše potřebné u hlídání batohů.
Celou cestu až do našeho cíle jsme pak hráli putovní schovku, jejíž pravidla někteří za celou dobu nepochopili, a o to byla zajímavější. Procházeli jsme malebným údolíčkem se stepními loukami kolem. Náš cíl byl v Pátku, kam jsme dorazili v sobotu. Přes veškerá očekávání se stalo, že Páteční otevírací doba v sobotu dohromady dala, že občerstvení bylo otevřené a tak jsme se mohli pěkně odměnit párky, houskami, chlazenými limonádami, brambůrky, a další zdravou výživou.
Po obavách, jestli tudy opravdu občas jezdí vlak, přijel. Po sdělení částky za vlak sama průvodčí protočila panenky a poněkud lišáckou technikou, díky které jsme formálně vlakem cestovali až z Čížkovic, stlačila cenu na minimum. Síla dětského kolektivu dělá divy, škoda že nefunguje při čepování pohonných hmot.
Dráhy dodržely řád, nic nám neujelo ani v Lovosicích (7 min na přestup), ani v Kralupech (3 min na přestup) a tak jsme ucabrtaní dorazili 18:53 do Řeže a těšili se na první pořádné teplé jídlo dne.
Bylo to moc prima, těšíme se příště.
Filip.