Po stopách Přemyslovců 2021

Celý letošní rok 2021 se točí kolem jednoho významného výročí. Tím je 1100 let od vraždy sv. Ludmily. Na jaře jsme v rámci výletu do Českého krasu navštívili Tetín, místo vraždy sv. Ludmily. Kromě Tetína obývali staří Přemyslovci také Budeč a Levý Hradec. Obě zmíněná hradiště máme od Řeže co by kamenem dohodil. Levý Hradec i Budeč jsou častými zastávkami na našich pěších i cyklovýletech. Nikdy jsme si ale neprošli naše okolí v kontextu událostí, které se zde odehrály před stovkami let. Ludmilino výročí nám vnuklo myšlenku podívat se na místa, kde staří Přemyslovci žili a bojovali.

Naše putování začalo již tradičně u řežské lávky. Sešli jsme se v sobotu 20. listopadu v 10 hodin. Třináct dětí bylo doplněno sedmi dospělými. Již tradičně šel s námi i kolíček… :-). Jedním z účastníků výpravy byl Jiří Vodrážka – historik-amatér, který si připravil velmi poutavá vyprávění o místech, která jsme v průběhu výletu navštívili. Z lávky jsme zamířili po levém břehu Vltavy směr Libčice na Vltavou. Cesta po levém břehu Vltavy nám poskytla nádherný výhled na pravý břeh. Prohlédli jsme si celý areál ÚJV a pokusili se najít jeskyni Drábovnu (povedlo se).

V Libčicích jsme zamířili k prvnímu zastavení našeho výletu. Tím byla rozhledna nazvaná Stožár Libčice. Jde o dílo studentů Fakulty architektury ČVUT v Praze. Každý z nás si na rozhlednu poctivě vylezl a rozhlédl se do okolí. Pod rozhlednou jsme si také rozbalili první svačinu.

Další kroky směřovaly ke zřícenině hradu Liběhrad, která se tyčí na skále nad železnicí nad severním okrajem Libčic. Cestu na zříceninu jsme si „zkomplikovali“ výstupem na vrch Kameníček, který se tyčí do výšky 230 m přesně ve středu Libčic. Z Kameníčku jsme to vzali cestou necestou přes ploty na zříceninu. Do cesty se nám postavilo dětské hřiště, které nám na chvilku zajalo všechny děti. Po vyhnání dětí z hřiště nám už nic nebránilo k výstupu na zříceninu. Liběhrad je zřícenina hradu postaveného někdy kolem 13. století za účelem ochrany kupecké stezky, která vedla přes Libčice do Prahy. Celou historii včetně archeologických zajímavostí nám Jirka barvitě vylíčil. Z Liběhradu už naše kroky směřovaly na přemyslovská bitevní pole.

Volným krokem jsme došli ke třem posedům na remízku mezi Libčicemi a Turskem. Tyto posedy s názvy Křeslo, Silo a Lavička vybudovali také studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze. Všechny posedy byly hned v obležení dětí. My zatím rozdělali oheň na přípravu buřtů a také pro zahřátí. Na nechráněných polích docela foukalo a řada z nás začala být promrzlá. Po úspěšné likvidaci obědových zásob jsme měli možnost podívat se o stovky let nazpět na slavné bitevní pole Lucké války, kde Vlastislav a jeho Lučané přepadli Čechy. Jirka si připravil poutavý příběh o bitvě a použité strategii a velmi pečlivě zodpovídal na všetečné dotazy dětí i dospělých. Z remízku vedly naše kroky k mohylovému pohřebišti nad Libčicemi.

Po chvilce bloudění v lesním porostu jsme nalezli řadu mohyl. Tahle starodávná pohřebiště působila velmi magicky. Od Jirky jsme se dověděli, že pod hromadami kamení už žádné ostatky nenajdeme, všechny byly odvezeny do muzeí na začátku 20. století. Ale i tak působilo pohřebiště v podzimním ponurém počasí velmi záhadně. Odtud jsme se vydali k Úholičkám.

Cesta vedla remízkem v poli až k úholičské skládce, kterou jsme obešli. Měli jsme možnost si ji velmi důkladně prohlédnout a díky Luďkovi Hniličkovi jsme se dozvěděli, co vše se ve skládce ukládá a jakým způsobem skládka ovlivňuje své nejbližší okolí. Za skládkou jsme začali klesat přes Podmoráňský vrch do Sedliště v Úholičkách, kde jsme po velmi prudkém sestupu, během kterého jsme se museli přidržovat i provazového zábradlí, dorazili k trampské chatě. Malebné údolí nám všem velmi učarovalo.

Již mírnějším výstupem jsme se z údolí dostali až na hranici Libčic k Obří houpačce. Děti měly konečně zábavu a také příležitost pozřít poslední zbytky zásob. Zároveň jsme začali pociťovat čím dál tím větší zimu a tmu, takže byl zavelen odchod směr Řež. Na úholičském nádraží jsme Jirku Vodrážku odeslali vlakem směr Praha a my se odebrali domů po stezce na levém břehu Vltavy. Domů jsme dorazili se tmou.

Kolíček nakonec „vyhrál“ Milan Bláha a již tradičně získal odměnu 50 dřepů. Naštěstí měl s sebou skoro celou rodinu, tak se o dřepy podělili. Výlet se velmi povedl a dle reakcí přítomných i nepřítomných se pokusíme připravit další podobné putování po zajímavostech v okolí našeho bydliště.

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Přejít nahoru