V sobotu 2. října před devátou hodinou jsme měli jako obvykle sraz před lávkou v Řeži. Přišlo nás mnoho. Zejména bylo prima, že přišli i mladší účastníci z nového kroužku TOMíka, Nakonec jsme vytvořili bandu čítající 7 dospělých a považte 28 dětí. To odpovídá tomu, když se vydá na zmrzlinu celý tábor Na Ostrůvku.
Postupně jsme tedy zalehli celý jeden vagon do Kralup a pak v rychlíku do Lovosic. No a pak jsme čekali, jak tedy přijede ten slíbený vlak bez strojvedoucího. A vlak skutečně přijel. Jen v něm seděl strojvedoucí. Někdo ho tam narafičil asi. Ještě do půli cesty „courákem“ jsme doufali, že pán je buď robot, nebo se v kabině ocitl náhodou. Pravdu se bohužel podařilo zjistit neústupným děckám, které se prostě zeptali paní průvodčí. A ta, pravdomluvná, nelhala, žádná automatika řízení na této trati už rok není. Nu což, jízda byla i tak suprová, vždycky když chtěl někdo vystoupit, musel přeskakovat 2–3 řady našich hrdých členů. S nástupem problém nebyl, páč to se v podstatě nedalo.
Po půl hoďce jsme vystoupili v Třebívlicích a po celém 1,5 km nešlo odolat smutným očím některých dětiček, dali jsme se do pojídání toho, co zbylo po jízdě vlakem. No a pak začalo 6 km stoupání do krásných boulovitých kopečků Českého středohoří. Všichni parádně šlapali, a tak jsme kolem půl jedné zdolali vysněný vrchol Oltářík se zříceninou na samém vrcholu. Díky krásnému slunečnímu počasí jsme si užívali nekonečné výhledy všemi směry a ponechávali ještě teplý podzimní vánek čechrat naše kadeře. Nicméně vzhledem k poloze hrádku i našemu počtu to nakonec nebylo místo úplně vhodné pro oběd (komu něco zbylo), a tak jsme se raději přesunuli do podhradí a zkoušeli bytelnost odpočívadla původně zamýšleného pro 6 osob.
Pak jsme pokračovali v podstatě stále z mírného kopečka a těšili se na další homoli Plešivec. Po přednášce na téma, proč se tento kopec takto asi jmenuje, jsme zjistili, že cesta na něj je „z důvodu velkého počtu návštěvníků“ zavřená od června do prosince. Nikdo z nás nechápe, jakým způsobem se tato informace vztahovala na naši útlou družinu.
Díky výhledům jsme si vytyčili jiný cíl: hele, co to tam je, další hrad, co to je, „zřícenina hradu Skalka“, jdeme tam. No a tak jsme se v obci Vlastislav vydrápali pod hradní věž se stromem splněných přání a někteří starší koukali do kraje, někteří mladší a také starší zkoušeli odolnost svých kalhot v místech sedacího ústrojí pomocí sjezdu po suché trávě. Dopadlo to dobře, díru nikdo nehlásil, snad to šlo, milé maminky, vyprat, tomuto se opravdu nedalo zamezit.
Pak už nás čekal jen sešup k vlaku plný pozorování všelijaké havěti a stále častějších otázek „a kde že staví ten vlak“. Na kontě jsme měli podle krokoměru téměř 17 km. Courák přispěchal kolem 17. hodiny a nástupem do něho a zejména příslibem otevřeného občerstvení s Lovosicích se nám všem vlila krev do žil. Před 19. hodinou jsme vystoupili v Řeži a se zamáčklou slzou se rozloučili pohledem upřeným k dalším společným zážitkům.
Více fotek na rajčeti.
Filip
.
.
.