Podzimní Knínice 2018

Podzim je tu už v plné síle, takže nastal čas i vydat se na Knínici. Vyrazili jsme v sobotu 27. října v osm hodin ráno směr Ústí. Cesta nám rychle utekla, v Ústí jsme přestoupili na autobus a do chalupy jsme dorazili po jedenácté hodině. Protože naše kuchařka Katka „úřadovala“ v knínické kuchyni už od pátku, bylo zatopeno a navařeno! I počasí bylo celkem fajn, takže jsme si vybalili a začali pomáhat s úklidem zahrady, která se nám „rozrostla“ o několik metrů směrem k lesu. Po obědě jsme chvíli odpočívali a potom, kdo chtěl, zůstal a pomáhal s pracemi venku, ostatní se vydali na procházku po okolí. Večer byla volná zábava a někteří se vrhli na vystřihování a slepování domečků z papíru.

V neděli ráno jsme si trochu pospali, protože se změnil čas na zimní. Dopoledne jsme se věnovali vyrábění: dělali jsme dárkové krabičky z roliček od toaletního papíru a symbolické vánoční stromečky ze skládaného papíru. Po svačině bylo zase co dělat venku na zahradě, ti starší si ještě vyráběli stromečky z vlny a korálků. Mezitím začalo venku mrholit, takže se nakonec všichni vrátili za teplem a k obědu. Odpoledne jsme čekali, že se počasí trochu umoudří, ale nějak se mu nechtělo. Nicméně hledání pokladu nepočká, takže jsme oblékli pláštěnky a vyrazili po fáborkách kousek za vesnici pátrat, kde by mohl být schovaný. To se nakonec podařilo a o nalezené sladkosti jsme se spravedlivě rozdělili. Večer jsme si udělali kino: popcorn a promítání filmu o Úžasňákových. A venku mezitím začalo sněžit…

V pondělí jsme vstávali už o něco dřív, abychom stihli autobus. Čekal nás totiž celodenní výlet do Krupky. Počasí bylo o trošku lepší než včerejší, nefoukalo, což byl hlavní předpoklad pro to, aby jela lanovka. Ta nás vyvezla až na Komáří vížku, kde jsme rovnýma nohama vstoupili do zimy. Mlha, nasněženo, namrzlé cesty. Takže jsme se nahoře moc nerozhlíželi (stejně nebylo nic vidět) a s největší opatrností začali sestupovat z vršku hory. Cestou jsme narazili na obrovské stopy ve sněhu a přemýšleli, kdo je tam zanechal. Nakonec jsme se smířili s tím, že to nebyl Yetti, ale pravděpodobně nějaká urostlá kráva. Z otevřené louky jsme zašli na lesní cestu, po které jsme celkem pádili, abychom se zahřáli. Zastavili jsme se u krásného Kotelního rybníka, který se naházel v kruhové prohlubni mezi svahy. Pokračovali jsme dál, ale za chvilku jsme usoudili, že nastal ten správný čas se naobědvat. Našli jsme příhodné místo, vybalili chleby a namazané paštikou a žervé jsme skoro všechny snědli. Po odpočinku jsme opět vyrazili, cesta už tolik neklesala, občas nás překvapil i strmý kopeček. Občas jsme narazili i na stopy po dolování – buď jen více či méně patrnou prohlubeň v zemi, nebo zamřížovanou štolu. Štola Barbora byla dokonce opatřena dveřmi (zamčenými). Nakonec jsme stanuli před štolou největší, štolou Starého Martina, kde jsme měli domluvenou prohlídku. Odložili jsme si batohy, vyfasovali helmy a pan průvodce nás vpustil do nitra hory. Procházeli jsme dlouhou chodbou, která byla místy tak nízká, že dospělí ocenili funkci ochranné přilby. Skoro celou cestu jsme šli podél cínové žíly, prkenný chodníček vedl mezi kolejnicemi, po kterých kdysi horníci ručně tlačili vozíky s vytěženou rudou. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí a trochu si i zaječeli, když pan průvodce zhasnul a my tak poznali pravou podzemní tmu. Štola nás pak zase vyplivla v místě, kde jsme do ní vlezli, venku jsme si ještě prohlédli malý „skanzen“ hornických zařízení a strojů a pak už pospíchali z kopce do Krupky, kde jsme po chvíli čekání nasedli do autobusu. S několika přestupy jsme zdárně dorazili do Knínice. Po večeři padla únava hlavně na starší osazenstvo, takže tentokrát jsme oželeli večírek, rozdali jsme si jen kartičky do deníčků a pustili si další film.

V úterý se nám jako naschvál udělalo krásně, tak jsme rychle sbalili, uklidili pokoje a do oběda jsme ještě byli na zahradě. Po tradičních odjezdových (a výborných!) špagetách jsme popadli bágly, zamávali chalupě a vyrazili na autobus. V Ústí jsme se zastavili v informačním centru, nakoupili vizitky, orazítkovali deníčky a pak už jsme zamířili do cukrárny Barborka. Každý si dal, na co měl chuť, a mnozí se zásobili i na další cestu. Jízda vlakem nám docela utekla, cestou jsme zahlédli i duhu. Do Řeže jsme dorazili před čtvrtou hodinou, kde už čekali rodiče, auto se spacákama a naše zabalené vánoční výrobky.

Výprava na Knínici byla pestrá, zažili jsme krásné podzimní počasí i zasněženou zimu. Ale hlavně jsme si to užili!

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jitka

.

.

Přejít nahoru