Počasí se nemohlo rozhodnout, jestli bude hezky, nebo bude pršet, a tak na úvodní otázku výletu: “Pojedeme delší trasu po silnici, nebo raději technické pasáže v terénu v okolí Řeže?” byla jednoznačná odpověď. Vyhrála jízda terénem v blízkém okolí.
První překážka byly jednoduché schody na konci Nové cesty od Sídliště k ústavu. Komu se povedlo je bezpečně sjet, mohl se odměnit jízdou ve volném terénu po levé straně cesty. Schody sjeli všichni a nikdo nespadl, kdo jel poprvé, mohl se spolehnout na to, že mu Petr bude dávat záchranu. A pak Roklí nahoru zase zpátky na sídliště a znovu dolů a zase terénem nebo přes schody. A potom ještě jednou do třetice.
Po tomto rozježdění nám přestala být zima a podél řeky jsme přejeli k Husinecké skále a cestou si sjeli ještě jedny minischody kousek od školy. U Husinecké skály je šikovný svah, na kterém jsme za zájmu projíždějících turistů trénovali výjezd nahoru šikmo svahem. Tam už se trošku padalo, naštěstí do čerstvě posekané trávy. I pád je důležitý, když jde o to, aby člověk zjistil, co všechno mu kolo dovolí a získal jistotu v terénu.
A opět nahoru do kopce, tentokrát na nás čekal obávaný Husinečák. Mladší jeli po silnici, větší po první serpentině odbočili do terénu a vyjeli prudší, ale trošku kratší zkratkou. Nahoře na Červené skále jsme snědli svačinu a spustili se od Křížku kolem studánky ke škole. A zase nahoru: tentokrát už naposledy řežským kopcem kolem nové knihobudky a Zahrádkami na Sídliště k nástěnce, kde už čekali rodiče. A na koho nečekali, ten musel v doprovodu dospělých ještě dojet domů sám.
Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.
Jirka.
.