22. – 23. 9. 2012
Sešli jsme se v sobotu před desátou u lávky a nasedli do vlaku směr Ústí nad Labem. Cesta nám uběhla docela rychle, vyplnili jsme ji svačinou, slovním fotbalem, kartami a pozorováním ubíhající krajiny. Vystoupili jsme v Lovosicích a po prostudování tabule s plánem města jsme se rozhodli, že se podíváme na lovosický Václavák. Mezitím, co ho Karel obíhal s foťákem, obsadili jsme místní informační centrum, zakoupili mapy, turistické známky a vizitky a pobrali letáčky zdarma. Cestu na vrchol Lovoše jsme stále trochu odkládali, neboť jeho vrcholek byl pořád schován v mracích. Podle meteorologického modelu, který měla Ifča nastudovaný, se mělo vyjasnit až kolem druhé hodiny, tak jsme se zastavili ještě na lavičkách a v klidu poobědvali zásoby z domova.
Mezitím se počasí opravdu začalo měnit, mlha se zvedala a vykukovalo sluníčko, tak jsme mohli už skutečně vyrazit. Ještě zbývalo natrefit na zelenou značku, ale i to se brzy povedlo. Pomalu jsme opouštěli město a začali jsme stoupat zahrádkářskou osadou, která se rozkládá přímo na úpatí Lovoše.
Netrvalo dlouho a batohy nám na zádech ztěžkly, jako bychom vláčeli kamení. Zastávky se stávaly stále častějšími, ale těsně pod vrcholem jakoby se těm nejmladším lezcům vrátily všechny síly, nasadili ohromující rychlost a Lovoš i s turistickou chatou dobyli v rekordním čase! Když se vyškrábali nahoru i ti pomalejší (a starší), nastal čas odpočinku, občerstvení, ale hlavně nových a nových výhledů. Jak se totiž rozpouštěla mlha, zvětšoval se i výhled. Nakonec (i s pomocí dalekohledu) jsme viděli Prahu, Kladno a dokonce i Ještěd, i když ten až k večeru, kdy se o vysílač odráželo zapadající slunce.
Potom jsme se ubytovali, každý si zabral svou palandu a vydali jsme se na procházku. Sešli jsme trochu níž k druhému, menšímu vrcholku Lovoše, který se nazývá buď Kibička, nebo Kybička. Na tom se seriózní turistické informační zdroje nedokázaly shodnout. Cestou jsme hledali tzv. „kešky“. První, kousek pod vrcholem, jsme našli celkem snadno, avšak druhou na Ki(y)bičce jsme po dlouhém hledání najít nedokázali. Tak jsme aspoň postavili vysokou pyramidu z placatých kamenů znělce, ze kterého je celý menší vrchol, oproti velkému vrcholu, který je čedičový.
Když jsme se vrátili zpět k chatě, zahráli jsme si na terase několik her a pak už byl čas na večeři. Párky nám pěkně zaplnily žaludky, potom jsme pozorovali západ slunce a u stolu si zahráli hry. Největší úspěch slavila ta s prasátky. Do spacáků pak všichni zalezli bez odmlouvání, náročný den si žádal obnovení sil zaslouženým spánkem.
Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Po snídani jsme pomalu vyrazili, tentokrát jinou cestou přes Opárenské údolí. Cesta byla pohodlnější, už ne tolik strmá. V zahrádkářské osadě v údolí jsme nakoupili od paní zelinářky nějaké ovoce i zeleninu, vyzkoušeli jsme posilovací nářadí na hřišti pro dědky („Dědské“ hřiště) a v Malých Žernosekách se pak zdrželi pro změnu na dětském hřišti.
Pak jsme se vydali na místní nádraží, počítaje s tím, že budeme hodinu čekat na vlak. Naštěstí pro nás měl vlak před tím zpoždění, takže jsme ho krásně chytli a bez přestupu nás dovezl až do Řeže. Nakonec jsme tedy přijeli o dvě hodiny dříve a mohli si ještě užívat zbytku neděle!
Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.
Jitka