Středa
Tak to zas bylo velký pěkný. Celá banda jsme se krásně natlačili do středečního ranního Elephantu spolu s pracujícím lidem a řítili se směr Masarykovo nádraží. Hromadným přesunem na hlavní nádraží jsme vlastně započali pěší aktivitu toho dne. Na hlaváku jsme přibrali Bláhovi a Martina a bylo nás dost, abychom nikoho dalšího nepustili k výhledu na informační ceduli. Stihli jsme ještě doplnit nějaké zásoby na cestu a koukáme, Pendolino už má u sebe číslo nástupiště, tak jdem. Zabrali jsme půlku vagónu a za chvíli uháněli 160 směr Ostrava.
Za příplatek za Pendolino jsme získali i zážitek v podobě pádu člověka do kolejiště, naštěstí ne pod náš vlak, ale pod ten před námi. Nu, a tak jsme čekali 45 minut někde u Moravan a kdesi bylo vymýšleno, co s námi provedou. Řešení je prosté, vrátíme se do Pardubic, a objedem to pozpátku přes Hradec Králové do Chocně. A prý zas jedem. Ale to by bylo málo dobrodružné. A tedy nám dráhy poslali naproti Pantera do Hranic, kde se komplet celé Pendolino sbalilo a přeskočilo do Pantera. Trochu to drhlo, páč celý Panter plný lidí z Ostravy proti nám přeskakoval do Pendolína, ale dali jsme to, nikdo nechyběl.
A tak jsme po 6 hodinách a 15 minutách stanuli v Ostravě a po ujištění, že návazný spoj nestíháme, páč musíme doleva, dolů, na lávku přes koleje, pak vpravo a dál už si to nepamatuju, jsme zjistili, že na nás čeká a to na stejném nástupišti, kam jsme přijeli. Tedy uf, alespoň půl hodina k dobru. A tedy 15:50 vítězoslavně (skoro) vystupujeme ve Frýdlantu nad Ostravicí. Po chvíli chůze na téma “cesta z města” už vidíme první hřebeny, a…. jako co? Tam jdeme? Dneska? Ne, v klidu, až zítra k polednímu, ano je to Lysá hora.
Je pozdní odpoledne, ale stále pěkné teploučko a už si užíváme tolik oblíbené “zbytečné” zacházky:
- Nádherný kostelík s ještě krásnějším výhledem do okolí, Kostel sv. Ignáce z Loyoly
- Vzpomínka na tetu Kateřinu. Podle informace, kterou se nepodařilo ověřit, se nám totiž podařilo lokalizovat místo, kam pan Jiří Oulický jel strávit letní dovolenou k dědečkovi pod horu Malá Hradová. Následně pak vlastně díky naší milované matce přírodě, která zapříčinila pád mostku na příjezdové cestě, umožnila panu Jiřímu konečně definitivně sbalit slečnu Barboru, kterážto tomu lehce pomohla, jak už to u žen bývá. A to tak, že muž má pocit vlastní pýchy a umu, aby však vše zcela cíleně a krásně, zcela bez jeho zapříčinění a vědomí, zařídila žena. Nu, a přátelé považte, našli jsme tento inkriminovaný mostek (opravený), a u něho posvačili! Zcela upřímně věřím, že (vzhledem k tomu, že se informace o autentičnosti mostku nedá ověřit), jsme jediní, kteří tak učinili. Stali jsme se na chvilku součástí příběhů pana Jirotky a jeho úchvatných postaviček.
Po té, co se Filip dokochal zážitkem výše uvedeným, jsme konečně mohli opět vyrazit zpět, pro někoho zcela ztracený 0,6 km, ovšem s dobrým pocitem tréninku na další den, či splnění Filipova přání. A už nás čekal první svážek, a stoupáníčko, a někdy před 20h jsme stanuli před chatou POMA. Taková stará, “dobrá”, předrevoluční ubytovna městských škol v přírodě a lyžařských kurzů. I myš byla. Ale smažák s Kofolou nám zvedl náladu, snídaně byla pestrá, sytá, velká a ve čtvrtek ráno, jsme se už všichni těšili, jak se nám podaří zdolat ten krpál před námi.
Čtvrtek
Ráno bylo ještě příjemně chladno a tak jsme začali zostra – pěkně celou sjezdovku až k horní stanici vleku a ještě dále. A líp nebylo. Pořád do kopce a pořád do kopce, pak se otepli a stále do kopce. Pak kamenitá cesta a ještě větší vedro. Bratru 3 hodiny opravdu intenzivního stoupání s menšími přestávkami k nalezení vlastního dechu. A ke všemu vrchol nebyl stále vidět. A za jednou zatáčkou, hele, uf, jsme tu. Pfůůůůůů, svačina, kofola, lízátka, zmrzlina, chleby, sušenky, tatranky, všechno pořádně dohromady a ničím nešetřit, však hůř už nebude….
A tedy, jsme na hoře na hřebeni, a po vydatném odpočinu můžeme už “na pohodu” nejdříve dost klesat a pak kolem 1000 mnm se “houpat” na hřebenové cestě, koukat tak a zpátky, a vědět, že to nejhorší máme za sebou. Pohodlnou chůzí jsme kolem 18h dorazili na chatu Sulov. Rovnou jsme se rozplácli u domluvené večeře u místního stánku, pro většinu kuře na paprice s těstovinami, pro některé ovocné knedlíky. A kofolu. Pak jsme dostali asi tisíc klíčů, měli jsme totiž celou chatu jen pro sebe, i s kuchyňkou, lednicí, připraveným samoobslužným občerstvením za pár peněz. A celý večer na blbnutí, sprchování, pokecání, a vůbec.
Pátek
V pátek ráno se teprve ukázalo kouzlo tohoto místa. Nikde nikdo, klid, uprostřed přírody, výhledy na hřebeny kam se člověk podívá. A tak jsme v poklidu kolem 10 hodiny vyrazili. Stále jsme míjeli hraniční kameny a několikrát se ocitli na Slovensku, ke všeobecnému nadšení :-). Někdy k zážitku stačí opravdu málo. Po nádherných a nenáročných 15 kilometrech jsme minuli Polomku, Kozí hřbety, Lačnov, Slavíč a nakonec dosáhli chaty Kamenitý. Ha, však tady je to snad ještě lepší než na Sulově? Milá obsluha, krásné místo. A všichni jsme se vešli do 4 pokojů, trochu hukot :-)))). K večeři knedlíky s uzeným nebo smažený květák… dal bych si….
Sobota
V sobotu jsme se po chvilce stoupání vrátili na hřebenovku, ze které jsme museli sejít a už jsme zas ukrajovali přes Kalužný, Šindelnou, Javorový. A hele, jako proč teď zabočujeme tady na tu nevyšlapanou cestu a scházíme z hřebene dolů? Filip říkal, že ta chata je na kopci, ne? Je hele, louka.
Jako první průzkumníci (až na pár výjimek), jsme se totiž ocitli na tábořišti. A to tábořiště je pěkné. A je tak pěkné, že na něm s největší pravděpodobností budeme příští rok mít letní tábor. Dopadlo to dobře, skoro všem se tam líbilo, i když už stany byly uklizené, pomohla nám bujná fantazie a bílé čtverečky v trávě od stanů. V krásných 850 mnm a výhledem k nezaplacení věříme, že to jako fakt vyjde.
No, to ale už máme hlad, a jsme celí nesví, kde to zas dnes budeme spát. Je to chata Javorový, na vrcholu Malý Javorový :-). Celých asi 800m od tábořiště, ale pěkný stoupák, jenže je to poslední dokopec naší tůry a tak si to patřičně užíváme. Na Javorovém dostáváme každý pokoj úplně jiný, některé jsou hned vedle služebny horské služby, tak se pokoušíme držet na uzdě. Večeře byly luxusní, páč jsme si mohli vybrat cokoliv z jídelního lístku. Domácí borůvkové knedlíky byly uááááá, šílený, nedalo se přestat….
Neděle
V neděli ráno jsme si museli trochu přivstat a před osmou už jsme měli všichni vzorně sbaleno, připraveno, hodili jsme do sebe snídani (spoustu z nás si užívalo jogurty, že?). A pak už zbýval pořádný sešup o 650 výškových metrů na hladinu vlaku. Asi ve dvou třetinách klesání jsme čekali na příčné asfaltce na ostatní a dostalo se nám poučení: pozor mohou tady jezdit shora kola… To nikoho fakt nenapadlo, že kola se vyřítí ne shora, ale odpodu a ne po asfaltce, ale té kamenité příkré cestě plné kořenů, kde se dá jít jen velmi obtížně. Prostě neděle, co bychom tka mohli dělat, koupíme elektrokola a vyřítíme se proti dětem na Javovorový, tam maj dobíječku a pivo, tedy vše, co je potřeba. Pak sjedem dolů a pustíme si bednu…. Asi se zapojíme do aktivity proti elektrokolům, je čím dál horší a hlavně nebezpečnější.
Tož zážitek a už jsme dole u říčky, zbývá posledních 5 km k vlaku, tak jen otáčíme hlavy a koukáme, kde jsme všude byli. Před námi jsou kopečky v Polsku a před nimi Vendryně, naše pěší konečná. Tentokrát všechny vlaky zafunguvaly, tedy nejprve osobákem do Ostravy, pak Pendolínem do Prahy a z Masaryčky Elephantem k nám, do Řeže.
Díky všem, kdo šli, bylo to parádní. A hlavně ty lesy :-). Tak zas někdy.
Filip.