Vítejte na stránkách turistického oddílu TOM ŘEŽ!

Vánoční vycházka 2021

Původně naplánovaná vánoční schůzka v Polepšovně ducha byla nakonec z už pomalu „obvyklých“ důvodů zrušena, proto jsme raději vyrazili do přírody v okolí Řeže. Sešli jsme se v sobotu 18. prosince 2021 po obědě u nástěnky u samoobsluhy a vyrazili dolů k Vltavě. Po proudu jsme došli pod jeskyni Drábovna, odkud jsme se vyšplhali až k jejímu ústí. Po průzkumu jsme pěšinkou stoupali ještě výše, až úplně na vrcholek skal, kde jsme si odpočinuli na vyhlídce Velkého vrchu. Pak jsme popošli ještě na jednu vyhlídku a nedalekým průchodem jsme se dostali do větrušického sadu, který právě získává nové oplocení. Jen tak tak jsme z něho zase vyklouzli o kus dál, neboť dělníci zrovna instalovali další kus plotu. Spadaným listím jsme došli až na vrchol Červené skály, rozhlédli se a pak už jsme sbírali dříví, abychom mohli rozdělat oheň v nedalekém ohništi. Opekli jsme si buřty a chleba a zazpívali si i pár vánočních koled. Pak už se pomalu blížila čtvrtá hodina, tak jsme po hřebeni došli k dalšímu ohništi a pak seběhli dolů k Močidlům. Cesta nám pak už rychle utekla a na Července jsme se rozloučili a popřáli si krásné Vánoce.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Po stopách Přemyslovců 2021

Celý letošní rok 2021 se točí kolem jednoho významného výročí. Tím je 1100 let od vraždy sv. Ludmily. Na jaře jsme v rámci výletu do Českého krasu navštívili Tetín, místo vraždy sv. Ludmily. Kromě Tetína obývali staří Přemyslovci také Budeč a Levý Hradec. Obě zmíněná hradiště máme od Řeže co by kamenem dohodil. Levý Hradec i Budeč jsou častými zastávkami na našich pěších i cyklovýletech. Nikdy jsme si ale neprošli naše okolí v kontextu událostí, které se zde odehrály před stovkami let. Ludmilino výročí nám vnuklo myšlenku podívat se na místa, kde staří Přemyslovci žili a bojovali.

Naše putování začalo již tradičně u řežské lávky. Sešli jsme se v sobotu 20. listopadu v 10 hodin. Třináct dětí bylo doplněno sedmi dospělými. Již tradičně šel s námi i kolíček… :-). Jedním z účastníků výpravy byl Jiří Vodrážka – historik-amatér, který si připravil velmi poutavá vyprávění o místech, která jsme v průběhu výletu navštívili. Z lávky jsme zamířili po levém břehu Vltavy směr Libčice na Vltavou. Cesta po levém břehu Vltavy nám poskytla nádherný výhled na pravý břeh. Prohlédli jsme si celý areál ÚJV a pokusili se najít jeskyni Drábovnu (povedlo se).

V Libčicích jsme zamířili k prvnímu zastavení našeho výletu. Tím byla rozhledna nazvaná Stožár Libčice. Jde o dílo studentů Fakulty architektury ČVUT v Praze. Každý z nás si na rozhlednu poctivě vylezl a rozhlédl se do okolí. Pod rozhlednou jsme si také rozbalili první svačinu.

Další kroky směřovaly ke zřícenině hradu Liběhrad, která se tyčí na skále nad železnicí nad severním okrajem Libčic. Cestu na zříceninu jsme si „zkomplikovali“ výstupem na vrch Kameníček, který se tyčí do výšky 230 m přesně ve středu Libčic. Z Kameníčku jsme to vzali cestou necestou přes ploty na zříceninu. Do cesty se nám postavilo dětské hřiště, které nám na chvilku zajalo všechny děti. Po vyhnání dětí z hřiště nám už nic nebránilo k výstupu na zříceninu. Liběhrad je zřícenina hradu postaveného někdy kolem 13. století za účelem ochrany kupecké stezky, která vedla přes Libčice do Prahy. Celou historii včetně archeologických zajímavostí nám Jirka barvitě vylíčil. Z Liběhradu už naše kroky směřovaly na přemyslovská bitevní pole.

Volným krokem jsme došli ke třem posedům na remízku mezi Libčicemi a Turskem. Tyto posedy s názvy Křeslo, Silo a Lavička vybudovali také studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze. Všechny posedy byly hned v obležení dětí. My zatím rozdělali oheň na přípravu buřtů a také pro zahřátí. Na nechráněných polích docela foukalo a řada z nás začala být promrzlá. Po úspěšné likvidaci obědových zásob jsme měli možnost podívat se o stovky let nazpět na slavné bitevní pole Lucké války, kde Vlastislav a jeho Lučané přepadli Čechy. Jirka si připravil poutavý příběh o bitvě a použité strategii a velmi pečlivě zodpovídal na všetečné dotazy dětí i dospělých. Z remízku vedly naše kroky k mohylovému pohřebišti nad Libčicemi.

Po chvilce bloudění v lesním porostu jsme nalezli řadu mohyl. Tahle starodávná pohřebiště působila velmi magicky. Od Jirky jsme se dověděli, že pod hromadami kamení už žádné ostatky nenajdeme, všechny byly odvezeny do muzeí na začátku 20. století. Ale i tak působilo pohřebiště v podzimním ponurém počasí velmi záhadně. Odtud jsme se vydali k Úholičkám.

Cesta vedla remízkem v poli až k úholičské skládce, kterou jsme obešli. Měli jsme možnost si ji velmi důkladně prohlédnout a díky Luďkovi Hniličkovi jsme se dozvěděli, co vše se ve skládce ukládá a jakým způsobem skládka ovlivňuje své nejbližší okolí. Za skládkou jsme začali klesat přes Podmoráňský vrch do Sedliště v Úholičkách, kde jsme po velmi prudkém sestupu, během kterého jsme se museli přidržovat i provazového zábradlí, dorazili k trampské chatě. Malebné údolí nám všem velmi učarovalo.

Již mírnějším výstupem jsme se z údolí dostali až na hranici Libčic k Obří houpačce. Děti měly konečně zábavu a také příležitost pozřít poslední zbytky zásob. Zároveň jsme začali pociťovat čím dál tím větší zimu a tmu, takže byl zavelen odchod směr Řež. Na úholičském nádraží jsme Jirku Vodrážku odeslali vlakem směr Praha a my se odebrali domů po stezce na levém břehu Vltavy. Domů jsme dorazili se tmou.

Kolíček nakonec „vyhrál“ Milan Bláha a již tradičně získal odměnu 50 dřepů. Naštěstí měl s sebou skoro celou rodinu, tak se o dřepy podělili. Výlet se velmi povedl a dle reakcí přítomných i nepřítomných se pokusíme připravit další podobné putování po zajímavostech v okolí našeho bydliště.

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Podzimní Knínice 2021

Opět nám to vyšlo! Po letní Knínici jsme mohli vyrazit i na tu podzimní, koronavirus neměl šanci! Podzimní prázdniny začaly ve středu 27. 10. 2021, sešli jsme se tedy dopoledne u lávky, spacáky a napečené dobroty od maminek nacpali do auta a nasedli jsme na vlak do Ústí nad Labem. Cesta nám rychle utekla, v Ústí jsme si počkali na autobus a za chvíli už jsme vystupovali na křižovatce kilometr před Knínicí. Vyšlápli jsme si kopeček na konec obce, kde už nás čekala chalupa se zahřátými radiátory.

Rozdělili jsme se do pokojů, zabydleli se a odpočinuli si a po svačině jsme se vydali na procházku kolem Knínice, v lese na plácku jsme si zahráli i několik her. Po večeři se každý zabavil, jak chtěl, chalupa to naštěstí vydržela…

Ve čtvrtek jsme po snídani vyrazili na první celodenní výlet. Autobus nás odvezl až do Zubrnic, kde jsme se šli podívat do železničního muzea na nádraží. Prohlédli jsme si vystavené exponáty – věci, které až donedávna běžně patřily k výbavě každé železniční zastávky – i okolí a pak jsme se vydali po části naučné stezky podél vodních mlýnů. Přes vísku Týniště jsme se vrátili zpět k nádraží, kde jsme si na lavičkách snědli oběd. Pak nás čekala návštěva místního skanzenu. Prohlídka byla moc zajímavá a paní průvodkyně milá. Někteří si dokonce vyzkoušeli práci s cepem a dva siláci byli zapřaženi do žentouru. Navštívili jsme i dobový kupecký krámek a největším zážitkem byla škola. Zasedli jsme do starých lavic a dvě „hříšnice“ dokonce musely klečet na hrachu… Zpáteční cesta autobusem nás trochu ukolébala, ale výstup k chalupě zase dokonale probral. Po večeři jsme si promítli krátký film o vzniku naší republiky a Petr nám k tomu přiblížil i mnohé souvislosti.

V pátek jsme si trochu přispali, protože nebylo kam spěchat. Dopoledne jsme vyráběli vánoční a halloweenské věcičky z papíru a ti starší odjeli do Děčína na via ferratu, kde se celý den oddávali lezení na skále. Mladší se po obědě vydali po fáborkách hledat ukrytý poklad, což se nakonec povedlo, a s kapsami plnými bonbonů došli až na Nakléřov. Tam jsme se rozhlédli po kraji až do Německa a pak se jinou cestou vrátili zpět do Knínice. Večer jsme si promítli film Lví král a snědli k tomu devět misek popcornu!

V sobotu ráno jsme vstávali skoro ještě za tmy, ale zvládli jsme to. Před devátou jsme nasedli do autobusu do Děčína, který nás vysadil pod zámkem. Podívali jsme se na tunel vytesaný do skály a řetězovou lávku a podél Labe jsme kolem nákladního přístavu došli až na severní okraj Děčína. Prohlédli jsme si malebnou zříceninu vyhořelého starokatolického kostela a vyfotili se u kamenného altánku Bohemia. Pak nás čekalo výrazné stoupání na Stoličnou horu nad Děčínem. Vyšplhali jsme na tzv. Císařskou vyhlídku, kde dříve stával výletní hostinec Kvádrberg. Dál už jsme pokračovali víceméně po rovině, rozhlédli se z další vyhlídky, tentokrát směrem k Dolnímu Žlebu, a na odpočívadle se naobědvali. Udělali jsme několikakilometrový okruh a opět se vrátili na okraj Děčína. Protože do odjezdu autobusu zbývalo něco přes hodinu, dali jsme si na náměstíčku u autobusové zastávky v Děčíně rozchod, který většina využila k nákupu v přilehlé Bille a pak vyhříváním na sluníčku. Domů jsme dorazili po čtvrté hodině, tak zbylo ještě spoustu času na odpočinek a volnou zábavu venku na zahradě. Po večeři jsme se sešli v jídelně, kde jsme se pobavili při hrách a soutěžích a zazpívali si pár písniček. A protože se v noci měnil čas a nemuseli jsme ráno brzo vstávat, večerka se nám trochu protáhla…

Nedělní dopoledne už bylo ve znamení balení a úklidu. Po časném obědě jsme zamávali chalupě a vydali se na autobus do Ústí. Tam jsme si prohlédli kostel se šikmou věží (nováčci ji ještě neviděli) a už tradičně jsme navštívili místní cukrárnu Barborka. Každý si objednal, na co měl chuť, v klidu jsme poseděli a pak už jsme jen došli na nedaleké nádraží, kde jsme nasedli do vlaku směr Řež. Před čtvrtou hodinou nás už vítali rodiče u lávky, tak jsme si rozebrali věci z auta a hurá domů. Počasí bylo naprosto dokonalé, sluníčko, teplota tak akorát na výlety a z nebe padalo nanejvýš barevní podzimní listí…

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Výlet do Českého středohoří

V sobotu 2. října před devátou hodinou jsme měli jako obvykle sraz před lávkou v Řeži. Přišlo nás mnoho. Zejména bylo prima, že přišli i mladší účastníci z nového kroužku TOMíka, Nakonec jsme vytvořili bandu čítající 7 dospělých a považte 28 dětí. To odpovídá tomu, když se vydá na zmrzlinu celý tábor Na Ostrůvku.

Postupně jsme tedy zalehli celý jeden vagon do Kralup a pak v rychlíku do Lovosic. No a pak jsme čekali, jak tedy přijede ten slíbený vlak bez strojvedoucího. A vlak skutečně přijel. Jen v něm seděl strojvedoucí. Někdo ho tam narafičil asi. Ještě do půli cesty „courákem“ jsme doufali, že pán je buď robot, nebo se v kabině ocitl náhodou. Pravdu se bohužel podařilo zjistit neústupným děckám, které se prostě zeptali paní průvodčí. A ta, pravdomluvná, nelhala, žádná automatika řízení na této trati už rok není. Nu což, jízda byla i tak suprová, vždycky když chtěl někdo vystoupit, musel přeskakovat 2–3 řady našich hrdých členů. S nástupem problém nebyl, páč to se v podstatě nedalo.

Po půl hoďce jsme vystoupili v Třebívlicích a po celém 1,5 km nešlo odolat smutným očím některých dětiček, dali jsme se do pojídání toho, co zbylo po jízdě vlakem. No a pak začalo 6 km stoupání do krásných boulovitých kopečků Českého středohoří. Všichni parádně šlapali, a tak jsme kolem půl jedné zdolali vysněný vrchol Oltářík se zříceninou na samém vrcholu. Díky krásnému slunečnímu počasí jsme si užívali nekonečné výhledy všemi směry a ponechávali ještě teplý podzimní vánek čechrat naše kadeře. Nicméně vzhledem k poloze hrádku i našemu počtu to nakonec nebylo místo úplně vhodné pro oběd (komu něco zbylo), a tak jsme se raději přesunuli do podhradí a zkoušeli bytelnost odpočívadla původně zamýšleného pro 6 osob.

Pak jsme pokračovali v podstatě stále z mírného kopečka a těšili se na další homoli Plešivec. Po přednášce na téma, proč se tento kopec takto asi jmenuje, jsme zjistili, že cesta na něj je „z důvodu velkého počtu návštěvníků“ zavřená od června do prosince. Nikdo z nás nechápe, jakým způsobem se tato informace vztahovala na naši útlou družinu.

Díky výhledům jsme si vytyčili jiný cíl: hele, co to tam je, další hrad, co to je, „zřícenina hradu Skalka“, jdeme tam. No a tak jsme se v obci Vlastislav vydrápali pod hradní věž se stromem splněných přání a někteří starší koukali do kraje, někteří mladší a také starší zkoušeli odolnost svých kalhot v místech sedacího ústrojí pomocí sjezdu po suché trávě. Dopadlo to dobře, díru nikdo nehlásil, snad to šlo, milé maminky, vyprat, tomuto se opravdu nedalo zamezit.

Pak už nás čekal jen sešup k vlaku plný pozorování všelijaké havěti a stále častějších otázek „a kde že staví ten vlak“. Na kontě jsme měli podle krokoměru téměř 17 km. Courák přispěchal kolem 17. hodiny a nástupem do něho a zejména příslibem otevřeného občerstvení s Lovosicích se nám všem vlila krev do žil. Před 19. hodinou jsme vystoupili v Řeži a se zamáčklou slzou se rozloučili pohledem upřeným k dalším společným zážitkům.

Více fotek na rajčeti.

Filip

.

.

.

Tézetko 2021

Letošní druhý ročník (a v pořadí vlastně třetí) turistického závodu Tézetko se zase povedl! V neděli 8. září bylo opět letní počasí a účast byla skvělá – 35 závodníků! Trať byla podobná jako předchozí ročníky, ale v detailech byly i rozdíly. Na šesti stanovištích závodníci odpovídaly na otázky z různých oborů a na čtyřech aktivně plnili úkoly (buzola, lanová lávka, hod granátem, plížení). Běželo se ve třech kategoriích, 7–9, 10–12 a 13–15 let, dále se hodnotili zvlášť kluci a zvlášť holky. Všichni trať úspěšně absolvovali, nikdo se neztratil. Za špatně zodpovězené otázky nebo nesplněné úkoly se přičítaly trestné minuty, proto ten nejrychlejší nemusel být vy výsledku i nejlepší…

Po důkladném přepočítání (a stejně jsme udělali chybku…) nastalo velké vyhodnocování, předávání medailí a odměn.

Sportovní odpoledne se opravdu vydařilo a spokojení závodníci odsouhlasili, že za rok se zase sejdeme!

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Letní Knínice 2021

Nápad vyrazit na Knínici mimo tradiční termíny podzimních a velikonočních prázdnin se zrodil již během tábora. Přišlo nám to jako skvělý nápad, i když jsme tušili, že účast během letních prázdnin nebude největší. A taky že nebyla. To nás ale nezastavilo a v krásném počtu 5 dětí, 3 praktikanti, 1 vedoucí a 1 pomocný vedoucí jsme v pátek 27. srpna ráno nasedli do vlaku a vyrazili směr Knínice.

V cílové „rovince“ před chatou jsme schytali takový déšť, že jsme v chatě museli sebe a své batohy vyždímat a usušit. Na náladě nám to ale neubralo, spokojeně jsme se v chatě zabydleli a div jsme hrou „stop zem“ nezbořili celý pokoj. Později odpoledne jsme se vydali do přilehlého lesa s jasným plánem – najít a nasbírat borůvky. To bylo těžší, než jsme očekávali, ale i tak se povedlo. Večer nám Libor udělal výtečné boloňské špagety, zahráli jsme si Aktivity a šlo se spát.

Druhý den ráno si děti přispaly až do půl deváté, dali jsme si snídani (a domácí cheesecake s našimi borůvkami) a přivítali návštěvu v podobě Jitky a Jirky. Dopoledne jsme s Jitkou vyráběli z korálků náušnice a přívěsky, na oběd jsme do sebe naházeli sekanou od Jitky a po obědě jsme vyrazili do děčínského aquaparku. Nebylo to jen tak, protože jsme před aquaparkem museli podstoupit proceduru jménem samotestování, to jsme ale hravě zvládli a chvíli nato už jsme se klouzali po tobogánech. Večer jsme si dali další nálož sekané, proběhlo druhé a o to napínavější kolo Aktivit a šlo se spát.

Třetí den bývá na Knínici už tradičně vyhrazen pro celodenní výlet a my tuto tradici respektovali. Po snídani jsme sedli na autobus a popojeli do Tisé. Pár vteřin po vkročení do Tiských stěn bylo jasné, že tento výlet bude stát za to. Děti zkoušely, do jak malých a nedostupných děr v pískovcových skalách se dokážou vyšplhat a ukrýt. Zanedlouho jsme se dostali na vrcholky stěn, kde jsme se kochali nádhernými výhledy. Ani nevíme, jak se nám podařilo sejít z vyznačené cesty, vůbec to ale nebylo na škodu, protože jsme našli les s keříky plnými borůvek. Lesem jsme pak prošli zpět do Tisé a uvědomili jsme si, že se nám záhadným způsobem vyhnula pokladna u vstupu do Tiských stěn (jejda!). Po dni stráveném ve výškách jsme dojeli zpět do Knínice, snědli večeři a zahráli si v chatě opravdu děsivou schovávanou po tmě.

V pondělí ráno jsme hned po vylezení ze spacáku vzali do rukou smetáky, mopy a hadry, uklidili všechen nepořádek, který se nám během našeho pobytu povedlo vytvořit, a za odměnu jsme si pak udělali palačinky s borůvkami z Tisé. Dopoledne jsme hráli hry a skotačili venku, ve 12 jsme ještě stihli sníst rychlý oběd a pak už jsme mávali naší úžasné chatě, natěšeni na podzimní prázdniny. V Ústí nad Labem jsme navštívili naši oblíbenou cukrárnu Barborku, nasedli do vlaku a po cestě domů přemýšleli, proč dosud nikdo letní oddílovou Knínici nezorganizoval. Nu, každá tradice musí někde začít. :)

Více fotek na rajčeti.

Zuzka

.

.

.