Vítejte na stránkách turistického oddílu TOM ŘEŽ!

2. cyklovýlet

Kvůli předpovědi počasí, která na neděli slibovala déšť, jsme na výlet vyjeli tentokrát v sobotu 30. května 2020. Změna termínu na poslední chvíli s sebou přinesla mírně nižší účast, ale splnila účel: nezmokli jsme.

Od nástěnky jsme opět vyjeli směr bikepark a objeli si pár koleček. Někteří jedinci se přitom pocvičili v nandávání řetězu. Pokračování trasy do větrušického sadu už nás nepřekvapilo, kopec vyjeli všichni, nikdo netlačil, jenom jeden příliš aktivní jezdec píchl, když na kole skákal. Kolo dotlačil na kraj fotbalového hřiště, kde už čekali ostatní a svačili nebo se houpali na zábradlí.

Duši jsme vyměnili a pokračovali polní cestou směr Klecany. Ideální úsek na to potrénovat jízdu ve skupině, než dojedeme na silnici. Trénink se vyplatil, do Klecan jsme dorazili pohromadě a v pořádku, jen se nekonala slíbená zmrzlina, protože v krámě bylo zavřeno.

Ve Zdibech jsme ocenili menší terénní vsuvku po zelené značce a dojeli k letišti RC modelů, kde jsme v hangáru snědli druhou půlku svačiny a pak jeli dál mezi poli do Starých Chaber. Následovalo to, co už mnozí znali z loňska: prudký kopec na konečnou autobusu v Čimicích. Kopec opět vyjeli všichni, někteří při tom trochu prskali.

Naplánovanou návštěvu bohnické ústavní farmy nám překazil virus. Areál léčebny je teď pro veřejnost uzavřen. Léčebnu jsme objeli nádhernou trasou přírodním parkem Draháň a užili si krásný sjezd lesem a pak pozvolný výšlap polem k ústavnímu areálu.

Rozdělili jsme se na dvě skupinky: silniční, která jela přímo dolů k trojskému útulku, a terénní, která si cestu užila v technické pasáži po modré značce. Dole u řeky jsme se šťastně shledali, nikdo se neztratil, ani nespadl. Slíbená zmrzlina se opět nekonala, protože stánek u přívozu měl zavřeno.

Ani přejezd rušné silnice, ani jízda terénem nás nepřipravila na rušnou cyklostezku kolem Vltavy, přeplněnou svátečními jezdci a mezi nimi se proplétajícími chrty na rychlých kolech. To je pravá škola dopravního provozu. I v ní jsme úspěšně obstáli a nechali za sebou chrta frustrovaného tím, že kvůli nám musel zpomalit a rutinně dojeli do Klecánek, kde jsme se ve stánku konečně odměnili slíbenou zmrzlinou.

Cestou do Řeže už cyklistický dav poněkud prořídl a tak jsme po 32 km hladce dorazili do cíle našeho výletu na řežské hřiště vstříc čekajícím rodičům.

Výlet jsme si moc užili a už se těšíme na další vyjížďku do Veltrus a na sjíždění kanálu na raftech.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.

.

1. cyklovýlet

Od nedělního rána 17. 5. 2020 bylo krásné počasí, ale stejně jsem měl cestou na sraz trochu stažený žaludek, že nikdo nepřijde. Byl to první výlet po dvou měsících karantény. O to větší bylo to překvapení, před krámem bylo plno: sešlo se patnáct dětí, tři praktikanti a sedm dospělých. Krásné překvapení.

Společně jsme dojeli do bikeparku, tam zkontrolovali kola a rozdělili se na dvě skupiny podle věku. Menší vyrazili rovnou směr větrušický sad, starší děti a praktikanti si párkrát projeli bikepark a rozjeli se stejným směrem.

Na začátku sadu jsme se po první terénní vsuvce opět sešli, praktikanti si vzali pod ochranná křídla nejmenší děti a vyjeli vstříc první technické pasáži – sjezdu nad dolským přívozem. Sjezd všichni zvládli, nikdo nespadl a odměnou nám bylo pozorování vltavských nutrií.

Počkali jsme na poslední, nasedli na kola a vyrazili dál. Když byl čas na svačinu, najedli jsme se na louce na konci Chvatěrub, protože místní občerstvení má v neděli zavřeno. Jako vyhlášená turistická základna na cyklotrase Praha–Drážďany si zřejmě vzali inspiraci z německých obchodů.

Dojeli jsme na kraj Kralup, a protože nám přálo počasí a i čas byl příznivý, rozhodli jsme se výlet mírně prodloužit až do Veltrus a vrátit se přes Nelahozeves. Cesta byla příjemně rovinatá, protijedoucím cyklistům jsme se zdatně vyhnuli, byli jsme bezpečně největší peloton na celé cestě. Jediné zpestření byl malý kopeček před Kralupami na Dvořákově cestě.

Projeli jsme podruhé Kralupy, tentokrát po levém břehu v Dolánkách jsme se občerstvili zaslouženou zmrzlinou, projeli Libčice a Letky a to už nás z druhého břehu zdravil ústavní komín a pak už jen lávka a rodičovské přivítání.

Výlet jsme si moc užili.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.

Předvánoční výlet

Sešli jsme se v sobotu 14. prosince 2019 odpoledne za podmračeného počasí na náměstíčku na Červené skále. Nakonec se bohužel nemohl zúčastnit jako vedoucí Zbyněk, ač hru, která nás čekala, vymyslel a spolu s Filipem připravil. Jednalo se o hledání elektronického vysílače s pomocí přijímačů. Celá hra byla zasazená do děje během druhé světové války, kdy k nám do Čech tajně cestovali dva čeští letci z Anglie a jejich letadlo bylo sestřeleno nad sadem u Větrušic. Tito piloti instalovali vysílač, který vysílal nouzový signál, a naším úkolem bylo je najít.

Nejprve jsme museli ve třech týmech rozklíčovat, jaký signál hledáme (tři písmena pomocí Morseovy abecedy) a pak naladit přijímače na frekvenci, kde daný signál zachytíme. To se nakonec všem týmům podařilo a mohli jsme vyrazit. Ale jakým směrem? V tom nám pomohly přijímače, které změnou hlasitosti signálu určovaly správný/nesprávný směr. Na to, že signál byl vzdálen téměř 2 km (což záchranné týmy nevěděly), se podařilo české letce nalézt celkem brzo, zhruba za 75 minut. To bylo radosti!!

Po úspěšném splnění úkolu jsme se potřebovali zbavit přebytečné energie, vždyť počasí připomínalo jaro a i slunko vysvitlo. Kromě hromadného válení sudů a všech možných druhů hry „na babu“ nám všem narostla křídla a celý sad jsme přeletěli jako letadla dle volby každého pilota.

Celkem ucabrtaní jsme se akorát se soumrakem dostavili ke Zbyňkovi, kde nás čekalo úžasné pohoštění v podobě vánočního cukroví a hlavně teplého čaje. Některým po 10 minutách odpočinku řádně otrnulo (vlastně všem) a hoši popadli zbraně a zhostili se boje s nepřítelem, děvčata vyvedla koně ze stájí a soutěžila v přeskoku Zbyňkova živého plotu. (Dle dohody první jarní setkání TOMu započneme zastřižením polámaných větví.)

Kolem páté hodiny jsme se rozpustili, popřáli si vše nejlepší do Nového roku a rozešli se do zahřátých domovů.

Více fotek na rajčeti.

Filip

.

.

Kladno, Důl Mayrau

V sobotu 23. listopadu 2019 jsme se ráno sešli na lávce a vyrazili vlakem do Kladna s přestupem v Kralupech. Vystoupili jsme v Kladně-Švermově, kde nás čekala 2,5 km dlouhá cesta okrajovou částí města až do obce Vinařice, která s Kladnem těsně sousedí. Jedním očkem jsme pokukovali po vinařickém vězení, které je naproti bývalému dolu, ale trefili jsme správně. Před prohlídkou jsme měli chvíli čas, tak jsme se v teple vstupní haly muzea nasvačili.

Potom se nás ujal pan průvodce, bývalý dlouholetý zaměstnanec místního dolu. Nejprve jsme se podívali na krátký film o dolu Mayrau a pak jsme už procházeli jednotlivé budovy a provozy areálu bývalého dolu. Navštívili zázemí pro horníky – řetízkovou šatnu s umývárnami, potom jsme se podívali do budov, ze kterých vedly cesty už pod zem. Jámy jsou už dnes sice zasypané, ale všechny nadzemní stavby stojí. Dalšími neméně zajímavými budovami byly strojovny. Viděli jsme dva těžní stroje, z nichž ten starší, parní stroj Ringhoffer, nám pan průvodce dokonce předvedl v pohybu. Prolezli jsme si i tzv. Dýmnici – napodobeninu skutečného dolu, která slouží k výcviku báňských záchranářů. Pod zem jsme se ale přece jenom podívali – štolou v kopci Homole, kde jsme si prohlédli reálnou ukázku způsobů dobývání uhlí.

Po prohlídce jsme měli ještě dost času do odjezdu vlaku, tak jsme v hale muzea poseděli a naobědvali se. Pak jsme se vydali zpět na kladenské nádraží, v Kralupech jen tak tak chytili přípoj a před půl čtvrtou jsme dojeli do Řeže, kde už na nás čekali rodiče.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

 

Podzimní Knínice 2019

Letošní Podzimní Knínice měla rekordní účast – 25 + dospělí!!! Takže skoro jako tábor…

Vyrazili jsme v sobotu 26. 10. v deset hodin z Řeže. Celou cestu vlakem nás provázela mlha, až v Ústí se zvedla a ukázalo se, že nás čeká nádherný den. Kolem jedné jsme dorazili do chalupy, zabydleli se a vyrazili ven. Většina šla na Nakléřov, cestou jsme našli i spoustu hub a ti starší pomáhali s pracemi okolo chalupy. Večer jsme si v jídelně promítli pohádku.

V neděli jsme se ráno vydali na celodenní výlet. Autobusem jsme dojeli do Srbské Kamenice, podél potoka, pak prudkým stoupáním lesem a nakonec skoro po rovince došli ke zřícenině Dolského mlýna. Tam jsme se najedli z vlastních zásob a také se rozdělili. Starší zvolili delší trasu přes Jetřichovice do České Kamenice, mladší došli do Vysoké Lípy. A autobusem zase zpátky, ovšem starší přijeli až za tmy, což nebylo tak těžké, neboť se v noci změnil čas, a navíc jim v Děčíně ujel autobus, tak museli ještě kus pěšky. Večer byla volná zábava…

V pondělí jsme si trochu přispali a po snídani jsme se vrhli na tvoření. Vyráběli jsme šité zápisníky a ozdobné papírové vánoční stromečky. Po obědě starší vyrazili do Děčína, kde několikrát zdolali místní Viu Ferratu. Mladší zůstali v Knínici, aby se po fáborkách vydali hledat poklad v okolním lese. Večer jsme opět promítali film.

V úterý jsme jeli do Ústí nad Labem. Navštívili jsme místní ZOO, kde jsme okukovali ta zvířata, která na nás byla zvědavá a zrovna nespala. Prošli jsme zahradu až na její druhý horní východ a zpátky do centra jsme došli romantickým Bertiným údolím podél Stříbrnického potoka. A protože jsme měli ještě spoustu času, porušili jsme tentokrát tradici a navštívili cukrárnu Barborka už o den dřív. Pěkně jsme si to v ní užili a pak nasedli do autobusu a vrátili se zpět na Knínici. Po večeři jsme v jídelně odšoupli stoly a sesedli se dokola. Zazpívali jsme si písničky s kytarou, zahráli si hry a soutěže a rozdali si kartičky do oddílových deníčků.

Ve středu nastal den odjezdu, ale nijak zvlášť jsme nepospíchali. V klidu jsme sbalili, uklidili pokoje a ještě byl čas pobýt i na zahradě. Po obědě jsme se vydali se na autobus, tentokrát o hodinu později, neboť Barborku už jsme měli odbytou. Stihli jsme se podívat na šikmou kostelní věž a na ústeckém nádraží jsme ještě chvíli poseděli, než nám přijel vlak. Skoro dvouhodinovou cestu do Řeže jsme zvládli bez většího zlobení, jak jinak J. U lávky už na nás čekali rodiče a auta se spacáky, tak jsme všechno pobrali, k tomu přidali naše předvánoční výrobky a po pětidenní povedené výpravě jsme se rozloučili a rozprchli do svých domovů.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

 

Český ráj

V pátek 4. října 2019 jsme se sešli před třetí hodinou u lávky a vyrazili jsme vlakem vstříc novému dobrodružství. Sice jsme cestou do Turnova, srdce Českého ráje, dvakrát přestupovali, ale ukázalo se to jako velmi zábavné zpestření :-). První cesta byla Elefantem do Kralup, pak nádherným jednovagónkovým „courákem“ do Neratovic, no a pak prehistorickým „rychlíkem“ do Turnova.

Na pěší cestu do Kacanov jsme se vydali kolem půl šesté a po překročení Jizery jsme začali stoupat do lesů Českého ráje. Na vrcholku nás čekala rozhledna Hlavatice s výhledem do širokého okolí. Obávali jsme se, abychom, jak předpověď ukazovala, nezmokli už při této cestě, ale nakonec jsme měli štěstí, byl dokonce i rozhled, viděli jsme obrysy Ještědu.

Pak se pomaličku začalo stmívat a my jsme už skoro za tmy dorazili na kraj Kacanov (to bylo radosti, že vidíme opět nějaké stavení). Vedeni vůní guláše jsme šťastně našli vyhřátou a zabydlenou chatku – děkujeme, Aničko, někteří už se opravdu těšili.

Většina z nás po vydatné večeři a přípravě pelechů ráda padla do mdlob.

Druhý den ráno poměrně silně pršelo, ale nás výletníky to neodradilo a po navlíknutí do pláštěnek jsme vyrazili na celodenní výlet. V podstatě po celou cestu jsme nacházeli spoustu jedlých hub a Zbyněk dostal nápad, že v neděli vezmeme s sebou atlas hub a zkusíme je lépe poznávat a rozeznávat mezi sebou. První velká zastávka byla u Kopicova statku, kde se natáčela pohádka Princ Bajaja. Prohlédli jsme si úžasné plastiky a reliéfy pana Kopice v okolních skalách, včetně neskutečné, ručně ve skále hloubené, 35 metrů hluboké studně. A pochopitelně, jakmile jsme se zastavili, přepadl nás hlad a museli jsme sníst většinu zásob, které jsme měli na celý den.

Plni energie jsme vyrazili hlouběji do Českého ráje a po hřebeni (to už jsme občas potkali i jiné turisty) vyrazili směr Valdštejn. Tam nás zachránila místní hospůdka, tak jsme si mohli prohřát bříška a samozřejmě nakoupit spoustu užitečných sladkostí včetně lízátka, které se nevejde do pusy a krásně pění :-). Prohlédli jsme si zvenčí hrad, dovnitř se nám nějak nechtělo a raději jsme se vydali do skal. Po cestičkách, lávkách, schodech nahoru a dolů jsme procházeli po skalách, vyhlídkách, temných průchodech a několika krásných vyhlídkách. Vynořili jsme se opět na hřebeni v arboretu Bukovina, kde roste řada úžasných rostlin a stromů.

Pak přišlo na řadu rozhodování, co se nám chce a nechce. Původně jsme měli v plánu ještě projít další skalní útvary a podívat se na zámek Hrubá Skála, ale: huh, to jsem vlastně zapomněl napsat, vždyť nám celou cestu lilo, a vůbec nám to nevadilo. Ale teď nám to tedy trochu vadit začalo, no a tak jsme trasu stočili zpět k teplu a suchu a po třetí hodině jsme byli zase „doma“.

Hráli jsme spoustu her, zahráli si chvilku na kytaru, povídali si a běhali po schodech nahoru a dolů a bylo nám dobře. Nakonec jsme si sice buřty upekli, ale v troubě, což lehce postrádalo romantiku, ale vynahradila nám to vůbec nepálivá omáčka na těstovinách, které do nás padaly samospádem.

V neděli, po zaslouženém odpočinku, jsme se šli projít po okolí chaty, kde děti spolu se Zbyňkem dohledávali svoje úžasné jedlé i nejedlé nálezy v atlasu. Vydrápali jsme se na vrch Kamenec, kde jsme dohlédli až na Bezděz, Ještěd, Drábské světničky a hromadně jsme upalovali na ostrov, aby nás nesežrali žraloci. Našli jsme i stopu draka.

Před brzkým obědem jsme se připravovali na cestu zpět k vlaku. Takže jsme museli všechno sbalit, odnosit do auta, najít ztracené ponožky, mikiny, bundy, čepice, kartáčky na zuby a jiné záležitosti. Dali jsme si výtečné rizoto a vyrazili na výletní cestu k vlaku.

Měli jsme krásné počasí, vysvitlo slunko a dalo se jít už jen v tričku, takže jsme se patřičně nahřívali. Procházeli jsme tentokrát krásnými borovými lesy s vysokým kapradím a došli jsme na zříceninu hradu Kozlov, kde jsme objevili do skály vytesané pokojíčky a před jedním z nich, jak jinak, jsme museli zase všechno spořádat.

Nu a pak nám zbývalo už jen sejít z lesů dolů na planinu, po dobrodružném mostě přejít Jizeru a s časovou rezervou vhodnou akorát k nákupu sladkostí dorazit na nádraží v Turnově a vydat se třífázovou vlakovou přibližovačkou do Řeže. Už se těšíme, kam to zas půjdeme příště…

Více fotek na rajčeti.

Filip

.

.