Vítejte na stránkách turistického oddílu TOM ŘEŽ!

Po levém břehu Vltavy 2022

Po deštivém a větrném pátku jsme se v sobotu 28. 5. vydali na další výpravu v okolí naší krásné vesnice. Minule jsme princezny hledali v Roztokách, takže se přímo vybízelo na toto místo navázat. Výlet byl proto naplánován z Podbaby do Žalova. Sraz byl už v 8.15 ráno u lávky. Kromě šesti odvážných dětí TOMu se k nám přidaly i dvě děti z Ukrajiny společně se svou maminkou a babičkou. Jazyková bariéra byla ihned na nástupišti překonána, a tak nic nebránilo vydat se směr Praha. Vlak jel načas a v Podbabě jsme byli chvíli po 8.40. Ve vlaku jsme nikoho nezapomněli, takže jsme se mohli směle vydat směr zřícenina Baba. Po prvním větším výšlapu starými viničními tratěmi nás čekal nádherný výhled na Prahu. Viděli jsme vše od ZOO a Bohnic, přes Holešovice, Žižkov s vysílačem, mrakodrapy na Pankráci, katedrálu svatého Víta, rozhlednu Petřín a mou „Alma mater“ – areál ČVUT v Dejvicích. Děti nejvíc zaujala obrovská čistička odpadních vod. Po důkladném prozkoumání zříceniny Baba, budovy starého lisu na víno, jsme se vydali po červené turistické značce do údolí Dolní Šárky. Šli jsme stezkou, která je nazvaná Cyrilometodějská.

Po prudkém sestupu do šáreckého údolí nás čekal neméně prudký výšlap na druhý svah. Pod rozcestníkem Nad Dolní Šárkou jsme si dali první větší svačinu. Pohodová nevětrná cesta šáreckým údolím se u Lysolají proměnila ve větrnou cestu s občasnými kapkami deště. Déšť i vítr ustaly, jakmile jsme se zanořili do Lysolají. Děti byly neodbytné a my jsme svolili k návštěvě místní samoobsluhy, podle dětí nejlepší zážitek z celého výletu! Pak naše cesta pokračovala přírodním parkem Šárka-Lysolaje. S očekáváním pohledu na přistávající letadla jsme se vydali po modré na planinu u Horoměřic. Díky větru, který dnes foukal západním směrem, byly ale všechny lety odsunuty na jiné ranveje, a tak jsme letadla viděli jen z velké dálky. Jako menší bolestné jsme si v Horoměřicích koupili zmrzlinu.

Následně už naše kroky vedly směrem k Tichému údolí.  Než jsme se do něj dostali, museli jsme překonat Kozí hřbety. Tohle byla pro děti nejveselejší část cesty. Mohly šplhat a pobíhat po skalách, občas ty kozy opravdu připomínali. Z Tichého údolí jsme se vyškrábali na Holý vrch až k Alšově vyhlídce. Pak už jsme se vydali na sever k Žalovu. Po cestě jsme ještě museli překonat pár elektrických ohradníků a odrazit několik pokusů o útok na místní samoobsluhy a pole s obilovinami a řepkou. Přátelé z Ukrajiny ukázaly našim dětem, jak konzumovat tyto nezralé plodiny. Bylo velmi obtížné jim vysvětlit, že to není dobrý nápad. Svižným krokem jsme proběhli Žalovem až k vlakovému nádraží. Tím náš dnešní výlet skončil. Ušli jsme něco přes 16 km a zdolali několik velmi strmých kopců. Procházeli jsme různými poli i lesy. Na závěr musíme konstatovat, že levý břeh Vltavy je hodně bohatý, a nedivíme se, že zde byla zakládána první hradiště a je to také pověstná kolébka Přemyslovců.

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Cyklovýlety

v neděli 8., 15., 22., 29. května 2022

v neděli 5., 12. června 2022

 

Sraz:         v 13.00 u nástěnky u samoobsluhy

Návrat:      upřesníme při srazu

 

Pravidelné cyklovýlety v rámci přípravy na tábor, trasa bude jako tradičně překvapením…

 

S sebou: jídlo a pití na odpoledne do malého, batůžku, kapesné, cyklistickou přilbu, příp., pláštěnku (podle počasí), kolo v řádném stavu!!!

.

.

.

Velikonoční Knínice 2022

Letošní Velikonoční prázdniny připadly na polovinu dubna, takže jsme ve čtvrtek 14. 4. dopoledne vyrazili vlakem směr Ústí. Počasí bylo nádherné, od autobusu k chalupě jsme už stoupali jen v tričkách… Odpoledne, když jsme se ubytovali, vyrazili ti starší s Petrem do Děčína na via ferratu, s ostatními jsme šli na louku nad Knínicí zahrát si pár her a pocvičit se v určování světových stran pomocí buzoly. Až do večeře jsme mohli být na zahradě a po jídle pak byla volná zábava.

V pátek jsme se vypravili na celodenní výlet. Nejprve pěšky přes březový les do Telnice. Cestou jsme nalezli několik zvířecích kostí a odhadovali, co to mohlo být za zvěř. V Telnici začalo mrholit, tak jsem se schovali pod stříškou u nádraží a čekali na autobus. Ten nás zavezl na konečnou do Krásného Lesa, kde jsme došli už za poměrně vydatného deště a mlhy ke Grizzlochovu mlýnu. Krásná hrázděná stavba skrývala spoustu zajímavostí. Nejprve jsme se usadili v teple ve světnici, kde nám majitelé Renata a Grizzly vyprávěli o historii této budovy a také o peripetiích její postupné a stáletrvající rekonstrukce. Pak jsme se šli podívat do mlýnice, kde se dochovalo mlecí zařízení, prohlídli si spoustu vystavených starých věciček a pak jsme se ještě dozvěděli plno zajímavostí o zpracování ovčí vlny a někteří si dokonce zkusili příst na kolovrátku. Ve světnici jsme i poobědvali a nakonec jsme si ještě venku prohlédli přírodní zahradu a okolí samotného mlýna. Bohužel počasí se nelepšilo, vyhlídka devítikilometrové cesty zpět do Knínice byla velmi neradostná, proto nás Petr, který tam byl dodávkou, natřikrát odvezl na Nakléřov. Tam už nebylo po mlze a dešti ani památky, zato ukrutně foukalo, ale na to jsme na Nakléřově zvyklí. Seběhli jsme dolů do Knínice a zbytek odpoledne, protože už nepršelo, jsme strávili na zahradě nebo uvnitř v chalupě. Večer nás čekalo promítání filmu a samozřejmě popcorn, tentokrát i s kofolou.

V sobotu dopoledne jsme vyráběli velikonoční košíčky z barevných papírů a malovali těstovinové mašličky, ze kterých pak vznikly barevní motýlci na zavěšení. Odpoledne jsme si vyšli po okolí Knínice a zahráli si spoustu her. Večer jsme se sešli v jídelně při „večírku“, zahráli si hry a soutěže a zazpívali s kytarou. To ale nebyl ještě konec dne. Vyčistili jsme si zuby, teple se oblékli a vyrazili ještě do tmy na bojovku. Absolvovali jsme trasu značenou svítícími náramky a na konci nás čekala sladká odměna. Někdo se i malinko bál, ale do chalupy už jsme se vrátili s úsměvem a nevšedním zážitkem.

V neděli nás tradičně čekal úklid a balení, a jelikož bylo brzy hotovo, strávili jsme čas do oběda na zahradě. Letošním absolutním hitem se stala provazová houpačka, která se nikdy neomrzí. Po časnějším obědě jsme nasadili batohy a vyrazili na autobus do Ústí. Všichni jsme se těšili na pravidelnou návštěvu cukrárny Barborka, která je vždy příjemným zakončení našich výprav na Knínici. Ve dvě hodiny jsme pak nasedli do vlaku, cesta rychle uběhla a před čtvrtou už jsme byli v Řeži. Velikonoční Knínice se povedla, počasí bylo trochu aprílové, ale užili jsme si to ze všech sil!

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Ukliďme naši obec a sad

Kdy: 2. 4. 2022

Kde: v 9:00 u potravin v Řeži

 

Vyrazíme od potravin směrem k Červené skále, pak přes Močidla do sadu. Tam se setkáme s týmem z Větrušic. Společně obejdeme sad a uklidíme ho. Nakonec se za dobře odvedenou práci odměníme opečeným buřtem.

Na akci zveme i naše nové ukrajinské sousedy a jejich děti. Rádi se s vámi seznámíme a ukážeme, jak to u nás vypadá a kam rádi chodíme.

 

S sebou: pevná obuv, pití. Pytle, rukavice a buřty zajištěny.

Dohlédněte prosím na to, aby děti, které půjdou samy, měly u sebe kontakt na své rodiče!

Organizátoři: TOM Řež, obec Husinec, obec Větrušice

.

.

.

Po stopách princezen 2022

Již od začátku letošního roku byly po Řeži k vidění plakátky informující o výpravě za záchranou unesených princezen. Původní výpravu naplánovanou na polovinu ledna zhatil covid. Druhý pokus již vyšel a první březnovou sobotu jsme se opravdu vydali princezny hledat. Hledání začalo docela pozitivně, únosci nám nechali první indicii v podobě textu: „tfkefnftfwlbwbsoflpgjjj“, což naše zkušené malé kryptology nezaskočilo a již doma vyluštili, kde že se to únosci měli setkat (sejdemesevkavarnekofiii). Stará dobrá Caesarova šifra. Výprava tedy začala 5. 3. 2022 v 12.30 u lávky v Řeži. Díky vyluštěné zprávě již nebyl problém v mapě okolí nalézt kavárnu Kofííí v Roztokách. Po rozřazení do tří pátracích skupin jsme vyrazili směr nástupiště. Vlak nás přesunul do Roztok a velké dobrodružství začalo.

Kavárna Kofííí se nachází hned u nádraží, a tak každý z týmu vybral jednoho odvážlivce, který se měl vydat do kavárny nalézt další stopy. Situace byla velmi napjatá, a tak raději šli všichni tři pátrači do kavárny společně. Společně dovnitř a společně i ven, ale tentokrát už s dalším úkolem. Zase šifra! Za její vyluštění jsme dostali od pana kavárníka další stopu:

„Na JIH se vydej a turistickou značku v barvě slunce hledej. Poté jdi až na další rozcestník, kde cestu napoví ti další věstník.“

Nasadili jsme tempo a barva slunce nás vedla směrem k Tichému údolí. Před vstupem do údolí nás na místě bývalého zájezdního hostince Maxmiliánka čekala opravdová zkouška fyzické zdatnosti. Konečně jsme se také dozvěděli, proč verbíř nesl to dlouhé lano, vlastně švihadlo. Zbyněk s Filipem lano roztočili a úkolem výpravy bylo ve správný okamžik lano podběhnout, aby se ho nedotklo. Některým to šlo napoprvé, někteří museli několikrát opakovat. Svůj účel to ale splnilo, všichni se v sychravém počasí zahřáli a mohli směle pokračovat dále. Další indicie nás směrovala po modré turistické značce. Cesta Tichým údolím byla nekonečná, až poblíž Spáleného mlýna jsme nalezli další úkol:

„Po tělesné zdatnosti,

teď čeká tě chvilka zručnosti.

Jak poslat zprávu o výpravě? Využij vody a postavte lodě.

Čas je ale neúprosný, 20 minut je limit a ten je přesný.

Co v okolí do oka padne ti, to použij a plavidlo začni stavěti.“

Vezmi kůru, trochu opracuj, dodej stožár z klacíku a na něj připevni plachtu z papíru, na který napíšeš zprávu domů. Takto nějak vypadal pracovní postup… Úspěšné zvládnutí tohoto úkolu nás zase posunulo o kus blíže k princeznám.  Další zastávka vedla kolem Trojanova mlýna, kde blahé paměti vzniklo úžasné dílo „Byli jednou dva písaři“ s nezapomenutelnými starými mládenci Bouvardem a Pecuchetem. Dětem to sice nic neříkalo, ale aby mohly jít dále, musely si vymyslet básničku pro princeznu. Aby si ji opravdu dobře zapamatovaly, tak jsme to vzali kolem Zapomenuté vrby. Zde musely zjistit, kolik členů svého týmu potřebují na to, aby byly starší, než je vrba. Děti zjistily, že potřebují vedoucí a ti jim za odměnu řekli, kam dále mají směřovat jejich kroky.

V Úněticích naplno využily svou představivost a z nalezeného obrázku správně určily cestu k Černému Volu okolo rybníků. Cestu jsme našli a po propletení se mezi rybníky jsme dorazili na pole, které se na krátkou chvíli stalo kolbištěm. Zde jsme se cvičili v hodu frisbee talířem na cíl. Po již několikáté svačině jsme se konečně vydali k Černému Volu. Zde bylo nutné se zorientovat v názvech ulic a světových stranách. Buzoly ovládané dětmi určily sever správně, a tak už nic nebránilo tomu vyrazit na Úholičky. Čas již také pokročil a přestali jsme počítat s tím, že domů dorazíme v 17 hodin. Po cestě jsme narazili na úkol, který nás přinutil zdokonalit se ve čtení turistických map a naučil nás nové turistické značky. Ti, co už to uměli, tak si to také alespoň zopakovali. Úspěšné přiřazení názvů k jednotlivým značkám nám uvolnilo cestu k Úholičkám. Naše nadšení i nervozita s ušlými kilometry stoupala… Kde jsou ty princezny?! Už nyní jsme byli na 10 km naší cesty. Zrychlili jsme tempo a začali se na polní cestě Na Habří trochu pošťuchovat, hlavně s vedoucím Filipem. Pošťuchování vedlo až k hromadnému pádu celé výpravy do trávy, kde některé z nás čekalo aromatické a mazlavé překvapení. Jeho eliminace nás stála poslední zbytky vody a papírových kapesníků. I tak jsme už nebyli jen slyšet, ale i cítit. Indicie po cestě nás dále směrovaly do Švestkovny. Po opravdu rychlém průletu lesem jsme narazili na jeho okraji na tři únosce ukryté pod maskami hada, opice a žáby. Jejich zneškodnění spočívalo v tom, že jsme museli odhalit jejich skutečnou identitu. Jaképak to bylo překvapení, když na nás krabice promluvily a my poznali Šimona, Tomáše a Jakuba. Ti nám prozradili, kam dál, a to už byl úprk směr altán. Zde bylo další překvapení, místo dvou princezen jsme jich nalezli hned pět. Dokonce můžeme s hrdostí tvrdit, že jsme je zachránili. Zachránili jsme je před umrznutím. Princezny společně s únosci celou hru nastražili a pak na nás i přes naše zpoždění čekali. Jako odměnu jsme dostali muffiny a medvídky Haribo. Čas se opravdu nachýlil a doslova úprkem jsme se vydali směr nádraží. Cesta ubíhala, spíše utíkala opravdu rychle. Sem tam byl i sprint, a tak náš dnešní největší boj jsme svedli opravdu nakonec, a to s časem. Poslední z nás viděli přijíždět vlak, když ještě nebyli na nástupišti, ale kamarádsky jsme na sebe počkali a do Řeže odjeli společně. Domu jsme dorazili sice s hodinovým zpožděním, ale ve více než plném počtu a hlavně spokojeni. Zvláštní pochvalu si zaslouží děti z TOMíku, které zvládly ujít celou trasu a občas ve svém přístupu k plnění úkolu zahanbily i své starší kamarády. Největší pochvalu se ale zaslouží Katka Studničková, která připravila zábavné a zrýmované úkoly, které nás neuvěřitelně bavily a všichni se těšíme na další akci!

Statistika dne:

Ušlá trasa: 12,22 km

Délka výletu: 4 h 15 min

Počet dětí na začátku: 17

Počet dětí na konci: 21

Počet zachraňovaných princezen: 2

Počet zachráněných princezen: 5

Počet utopených lodí: 5 (3 dětí, 2 vedoucích)

 

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Šeptající javor 2022

V sobotu 15. ledna jsme se staršími členy oddílu vyrazili vlakem do Prahy na městskou hru Šeptající javor. Herní materiály jsme už měli předem zakoupené, takže jsme si pak pomocí telefonu načetli hru a vydali se postupně po osmi stanovištích v klidných částech Nuslí a Nového Města. Tématem hry byla knížka Prašina, jejíž děj se odehrává v současnosti, avšak zanese nás i do pražské čtvrti zvané Prašina, kde se zastavil čas. Snažili jsme se tedy vyluštit osm nejrůznějších šifer a hádanek, dvakrát jsme museli použít i nápovědu, abychom se dostali dál. Hra byla zajímavá, multimediální, na trase se nacházely i pomůcky ke hře, například obrázky nebo tajemná truhla se zvláštní dráhou pro kuličky.

Po úspěšném zvládnutí jsme ještě chvíli pobyli na hřišti v parku Folimanka, kde jsme si ve stánku koupili něco pro zahřátí. Tramvaj nás pak dovezla zpět na nádraží a ve tři hodiny jsme byli zpátky v Řeži.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.