Archiv rubriky ‘   • Výlety’

Výlet do Českého středohoří

5. 10. 2021 v 11.17

V sobotu 2. října před devátou hodinou jsme měli jako obvykle sraz před lávkou v Řeži. Přišlo nás mnoho. Zejména bylo prima, že přišli i mladší účastníci z nového kroužku TOMíka, Nakonec jsme vytvořili bandu čítající 7 dospělých a považte 28 dětí. To odpovídá tomu, když se vydá na zmrzlinu celý tábor Na Ostrůvku.

Postupně jsme tedy zalehli celý jeden vagon do Kralup a pak v rychlíku do Lovosic. No a pak jsme čekali, jak tedy přijede ten slíbený vlak bez strojvedoucího. A vlak skutečně přijel. Jen v něm seděl strojvedoucí. Někdo ho tam narafičil asi. Ještě do půli cesty „courákem“ jsme doufali, že pán je buď robot, nebo se v kabině ocitl náhodou. Pravdu se bohužel podařilo zjistit neústupným děckám, které se prostě zeptali paní průvodčí. A ta, pravdomluvná, nelhala, žádná automatika řízení na této trati už rok není. Nu což, jízda byla i tak suprová, vždycky když chtěl někdo vystoupit, musel přeskakovat 2–3 řady našich hrdých členů. S nástupem problém nebyl, páč to se v podstatě nedalo.

Po půl hoďce jsme vystoupili v Třebívlicích a po celém 1,5 km nešlo odolat smutným očím některých dětiček, dali jsme se do pojídání toho, co zbylo po jízdě vlakem. No a pak začalo 6 km stoupání do krásných boulovitých kopečků Českého středohoří. Všichni parádně šlapali, a tak jsme kolem půl jedné zdolali vysněný vrchol Oltářík se zříceninou na samém vrcholu. Díky krásnému slunečnímu počasí jsme si užívali nekonečné výhledy všemi směry a ponechávali ještě teplý podzimní vánek čechrat naše kadeře. Nicméně vzhledem k poloze hrádku i našemu počtu to nakonec nebylo místo úplně vhodné pro oběd (komu něco zbylo), a tak jsme se raději přesunuli do podhradí a zkoušeli bytelnost odpočívadla původně zamýšleného pro 6 osob.

Pak jsme pokračovali v podstatě stále z mírného kopečka a těšili se na další homoli Plešivec. Po přednášce na téma, proč se tento kopec takto asi jmenuje, jsme zjistili, že cesta na něj je „z důvodu velkého počtu návštěvníků“ zavřená od června do prosince. Nikdo z nás nechápe, jakým způsobem se tato informace vztahovala na naši útlou družinu.

Díky výhledům jsme si vytyčili jiný cíl: hele, co to tam je, další hrad, co to je, „zřícenina hradu Skalka“, jdeme tam. No a tak jsme se v obci Vlastislav vydrápali pod hradní věž se stromem splněných přání a někteří starší koukali do kraje, někteří mladší a také starší zkoušeli odolnost svých kalhot v místech sedacího ústrojí pomocí sjezdu po suché trávě. Dopadlo to dobře, díru nikdo nehlásil, snad to šlo, milé maminky, vyprat, tomuto se opravdu nedalo zamezit.

Pak už nás čekal jen sešup k vlaku plný pozorování všelijaké havěti a stále častějších otázek „a kde že staví ten vlak“. Na kontě jsme měli podle krokoměru téměř 17 km. Courák přispěchal kolem 17. hodiny a nástupem do něho a zejména příslibem otevřeného občerstvení s Lovosicích se nám všem vlila krev do žil. Před 19. hodinou jsme vystoupili v Řeži a se zamáčklou slzou se rozloučili pohledem upřeným k dalším společným zážitkům.

Více fotek na rajčeti.

Filip

.

.

.

Letní Knínice 2021

8. 9. 2021 v 06.36

Nápad vyrazit na Knínici mimo tradiční termíny podzimních a velikonočních prázdnin se zrodil již během tábora. Přišlo nám to jako skvělý nápad, i když jsme tušili, že účast během letních prázdnin nebude největší. A taky že nebyla. To nás ale nezastavilo a v krásném počtu 5 dětí, 3 praktikanti, 1 vedoucí a 1 pomocný vedoucí jsme v pátek 27. srpna ráno nasedli do vlaku a vyrazili směr Knínice.

V cílové „rovince“ před chatou jsme schytali takový déšť, že jsme v chatě museli sebe a své batohy vyždímat a usušit. Na náladě nám to ale neubralo, spokojeně jsme se v chatě zabydleli a div jsme hrou „stop zem“ nezbořili celý pokoj. Později odpoledne jsme se vydali do přilehlého lesa s jasným plánem – najít a nasbírat borůvky. To bylo těžší, než jsme očekávali, ale i tak se povedlo. Večer nám Libor udělal výtečné boloňské špagety, zahráli jsme si Aktivity a šlo se spát.

Druhý den ráno si děti přispaly až do půl deváté, dali jsme si snídani (a domácí cheesecake s našimi borůvkami) a přivítali návštěvu v podobě Jitky a Jirky. Dopoledne jsme s Jitkou vyráběli z korálků náušnice a přívěsky, na oběd jsme do sebe naházeli sekanou od Jitky a po obědě jsme vyrazili do děčínského aquaparku. Nebylo to jen tak, protože jsme před aquaparkem museli podstoupit proceduru jménem samotestování, to jsme ale hravě zvládli a chvíli nato už jsme se klouzali po tobogánech. Večer jsme si dali další nálož sekané, proběhlo druhé a o to napínavější kolo Aktivit a šlo se spát.

Třetí den bývá na Knínici už tradičně vyhrazen pro celodenní výlet a my tuto tradici respektovali. Po snídani jsme sedli na autobus a popojeli do Tisé. Pár vteřin po vkročení do Tiských stěn bylo jasné, že tento výlet bude stát za to. Děti zkoušely, do jak malých a nedostupných děr v pískovcových skalách se dokážou vyšplhat a ukrýt. Zanedlouho jsme se dostali na vrcholky stěn, kde jsme se kochali nádhernými výhledy. Ani nevíme, jak se nám podařilo sejít z vyznačené cesty, vůbec to ale nebylo na škodu, protože jsme našli les s keříky plnými borůvek. Lesem jsme pak prošli zpět do Tisé a uvědomili jsme si, že se nám záhadným způsobem vyhnula pokladna u vstupu do Tiských stěn (jejda!). Po dni stráveném ve výškách jsme dojeli zpět do Knínice, snědli večeři a zahráli si v chatě opravdu děsivou schovávanou po tmě.

V pondělí ráno jsme hned po vylezení ze spacáku vzali do rukou smetáky, mopy a hadry, uklidili všechen nepořádek, který se nám během našeho pobytu povedlo vytvořit, a za odměnu jsme si pak udělali palačinky s borůvkami z Tisé. Dopoledne jsme hráli hry a skotačili venku, ve 12 jsme ještě stihli sníst rychlý oběd a pak už jsme mávali naší úžasné chatě, natěšeni na podzimní prázdniny. V Ústí nad Labem jsme navštívili naši oblíbenou cukrárnu Barborku, nasedli do vlaku a po cestě domů přemýšleli, proč dosud nikdo letní oddílovou Knínici nezorganizoval. Nu, každá tradice musí někde začít. :)

Více fotek na rajčeti.

Zuzka

.

.

.

Cyklovýlet a vodácký trénink na kanále Veltrusy

11. 8. 2021 v 09.20

V sobotu ráno 19. června 2021 bylo krásně, tak se nás po obědě dole u ústavu sešlo opravdu hodně a na cestu jsme se rozdělili na tři skupiny. Stany a náhradní oblečení jsme naložili do dodávky, nasedli na kola a vyrazili po pravém břehu řeky směr Veltrusy. Cesta proběhla klidně, jen pár lidí zaskočil terén a spadli z kola. Dojeli ale všichni.

Ve Veltrusech v kempu jsme postavili stany, převlékli se do neoprenů a vyrazili na rafty. Bylo nás totiž tolik, že jsme měli půjčené rafty dva. Začalo se tréninkem malých na klidné vodě nad jezem a pokračovalo sjezdy větších kanálem. Počasí bylo krásné, při řízení raftů jsme museli dávat pozor, abychom se nesrazili s kánoemi, kterých byl kanál plný. Proti loňsku odpadla největší dřina: tažení raftu po břehu nahoru na start. Rafty jsme totiž převáželi na střeše auta, o to víc času bylo na samotnou jízdu peřejemi. Kormidelníci a pádlaři se pravidelně střídali a každý, kdo chtěl, si mohl vyzkoušet řízení raftu. A kdo se unavil, šel sjíždět peřeje na vestách.

Kemp byl letos pro veřejnost zavřený, byli jsme tam sami. Po večeři jsme se šli podívat po okolí. Kdo chtěl, tak se vykoupal ve Vltavě nebo si koupil limonádu v nedalekém stánku. A pak jsme ještě dlouho seděli v loděnici a povídali si.

Ráno jsme posnídali koláč od hodné maminky, zabalili stany a naložili auto. Od rána bylo krásně, vyloženě letní počasí, kanál se zaplnil vodáky a my jsme také neodolali a šli ještě jezdit na raftu nebo na vestách. Ve dvanáct přestala v kanálu téct voda, sundali jsme neopreny, rozvěsili je, aby uschly, uklidili rafty, nasedli na kola a stejnou cestou vyrazili domů.

Více fotek na rajčeti.

Jirka

.

.

.

Český kras 2021

25. 5. 2021 v 14.01

Opět jsme se dočkali doby, kdy se zase můžeme setkávat. Rychle jsme toho využili a vydali jsme se v neděli 16. května do Českého krasu. Sešli jsme se ráno u lávky v pěkném počtu a vyrazili vlakem do Prahy. Tam jsme přešli na hlavní nádraží a pokračovali vlakem na Beroun. Vystoupili jsme v Srbsku, objevili žlutou turistickou značku a vydali se po ní směr osada Koda.

Cesta byla po nočním dešti poměrně blátivá a občas nám dělalo problém se na ní vůbec udržet, ale zvládli jsme to a odměnou nám byl malebný rybníček s několika domky kolem něj. Zajímavostí je, že tento rybník, napájený vodou z krasového pramene s teplotou 10 °C, nikdy nezamrzá. Dál jsme pokračovali do kopce po modré a vystoupali ke kodské hájence. Všimli jsme si na ní pamětní desky: na konci války tu opilí rudoarmějci zabili mladého hajného, který bránil svou rodinu. Po necelém kilometru jsme odbočili z cesty a došli ke Kodské jeskyni. Jeskyně není moc velká, ale na jejím konci už byla tma, tak jsme ji prozkoumali s baterkou. U vchodu jsme našli ohniště, tak jsme si rozdělali si oheň (moc se nám hodily suché třísky z domova) a opekli jsme si chleba a snědli oběd z domova.

Vrátili jsme se zpátky na rozcestí žluté a vydali se po modré do Tetína. Cesta vedla z počátku ještě do kopce, ale brzy jsme byli nahoře a pak už nás čekala jen rovina. Vyšli jsme z lesa a otevřel se nám krásný výhled na Tetín a okolí. V Tetíně jsme si odpočinuli, snědli svačinu a nakoukli do informačního centra. Pak jsme se šli podívat na zříceninu hradu, který se kdysi vypínal nad Berounkou. Byl odsud nádherný rozhled. Zpátky jsme to vzali pod stráni nad původním hradním příkopem. Za plotem jsme pozdravili čuníka a vyšli jsme u malebného kostelíčka s malým hřbitovem. Tam nás nalákal na prohlídku místní průvodce. Moc poutavě nám vyprávěl o historii tohoto místa a nakonec jsme se podívali i dovnitř kostela.

Pak už jsme se vydali na poslední část cesty na vlakové nádraží do Berouna. Na nádraží jsme si koupili malé občerstvení a paku už nasedli do vlaku směr Praha. Cesta uběhla rychle, v Praze jsme přeběhli na Masarykovo nádraží a v půl šesté jsme se po pěkně stráveném dni opět vrátili do Řeže.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Za tajemstvím Klecanského háje 2020

21. 12. 2020 v 08.36

V sobotu 19. 12. jsme se vypravili na pátrací výlet do Klecan. Ten samý výlet už jsme podnikli v roce 2012, ale protože minulí účastníci už odrostli a jsou z nich skoro dospělí, nic nebránilo tomu, podniknout výlet s mladšími členy znovu. Autobus nás dovezl ke kostelu, kde to všechno začalo. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, každá dostala mapku s částí Klecan a Klecanského háje, kde bylo zakresleno třináct míst označených čísly. U každého takového zajímavého místa, které se na mapě skrývalo pod číslem, byla ukrytá obálka. Kdo ji našel, mohl všem přečíst, o jaké místo se jedná a doplnit i pár důležitých informací. Skupinky soutěžily, která z nich najde více zpráv. V samotných Klecanech jsme se tak mohli seznámit se zámkem, farou, kostelem a také tzv. obchodem U Felixů, kde býval kdysi pivovar a obchod, nyní se však rozpadá.

Potom jsme se propletli několika uličkami a došli jsme na kraj Klecanského háje, kde jsme pokračovali v objevování. Čekala nás Benešovka (palouček s křížkem a lavičkou, kde rozjímal Václav Beneš Třebízský, farář a spisovatel), záhadná pyramida, hájenka a zbořený výletní altánek. Za hájenkou je malinký rybníček a u něj studánka s výbornou vodou, ze které se dřív vařilo klecanské pivo. Tady jsme se nasvačili. Další zastávkou byly okopy – památka na druhou světovou válku, Němci se zde snažili ukrýt vojenská letadla. Potom jsme došli na vyhlídku nad Vltavou. Výhled byl nádherný, dokonce až na Pražský hrad a Petřín. Další cesta vedla kolem místa zvaného U sedmi dubů, prý tu bývalo sedm oběšenců, ale pověst je vymyšlená. Dnes už jsou duby snad jen tři, ale bohužel se nám je nepovedlo najít (jsou mimo cestu). Pak jsme přešli přes starý můstek, který jakoby nikam nevedl. Byl také památkou na kdysi romantické úpravy háje. A pak už jsme sešli z kopečka do Klecánek, cestou jsme se ještě zastavili u další studánky. V Klecánkách bylo poslední hledané místo – klecanský jez a zdymadlo.

Zastavili jsme se na teplý čaj v jednom ze stánků u silnice a chvíli poseděli na zahrádce. Pak už nás čekala jen cesta domů podle Vltavy. Vzali jsme to ještě přes řežskou vyhlídku na skále, naposled se rozhlédli a pak už pospíchali na Červenou Skálu, kam jsme dorazili chvíli po čtvrté. Popřáli jsme si krásné Vánoce a pak už utíkali do teplých domovů…

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jitka

.

.

 

3. cyklovýlet a vodácký trénink na kanále Veltrusy

1. 7. 2020 v 06.17

Od sobotního rána 20. června 2020 lehce pršelo, tak se nás po obědě dole u ústavu sešlo jen pár odvážných. Stany a náhradní oblečení jsme naložili do dodávky, nasedli na kola a vyrazili po pravém břehu řeky směr Veltrusy. Díky dešti jsme cestou skoro nikoho nepotkali a nemuseli jsme se na úzké cestě vyhýbat žádným cyklistům.

Ve Veltrusech v kempu jsme postavili stany, převlékli se do neoprenů a vyrazili na raft. Opět se ukázala výhoda deštivého počasí: v kempu jsme byli jediní, na kanálu také a mokré neopreny příjemně hřály. Zahřáli jsme se i pohybem, když jsme po splutí kanálu táhli raft po břehu nahoru. A pak spustit raft na vodu a vzhůru do peřejí. Kdo si nedal na břehu pozor, skončil ve vodě. Na kormidle se střídali dospělí, o pohon raftu se starali všichni. Unavení pádlaři se vzbouřili, a aby nemuseli tahat raft po břehu, šli peřeje sjíždět na vestách.

A to byla chvíle, na kterou čekal Petr, společně s jeho sestrou jsme se ujali pádel a on usedl na kormidlo. Sjížděli jsme peřeje hladce, když se rozhodl provést nás válcem. Zalila nás boční vlna a vytáhla nás z lodi, nejdéle vzdoroval kormidelník. Propluli jsme dolů kanálem na vestách a cestou nahoru po břehu vyzvedli raft, který si spokojeně hověl ve vracáku pod válcem.

Mezitím přestalo pršet a přišel čas na večeři – výborné boloňské špagety se sýrem a hlavně na zlatý hřeb večera – obří koupací káď, ve které se celé odpoledne hřála voda, takže už pomalu začínala bublat. Všichni se příjemně ohřáli a nikdo se neuvařil.

Ráno jsme posnídali koláč od hodné maminky, zabalili stany a naložili auto. Od rána bylo krásné počasí, kemp i kanál, ještě včera liduprázdné, se zaplnily vodáky a my nasedli na kola a stejnou cestou vyrazili domů.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.

.