Archiv rubriky ‘   • Výlety’

Velikonoční Knínice 2022

27. 4. 2022 v 07.23

Letošní Velikonoční prázdniny připadly na polovinu dubna, takže jsme ve čtvrtek 14. 4. dopoledne vyrazili vlakem směr Ústí. Počasí bylo nádherné, od autobusu k chalupě jsme už stoupali jen v tričkách… Odpoledne, když jsme se ubytovali, vyrazili ti starší s Petrem do Děčína na via ferratu, s ostatními jsme šli na louku nad Knínicí zahrát si pár her a pocvičit se v určování světových stran pomocí buzoly. Až do večeře jsme mohli být na zahradě a po jídle pak byla volná zábava.

V pátek jsme se vypravili na celodenní výlet. Nejprve pěšky přes březový les do Telnice. Cestou jsme nalezli několik zvířecích kostí a odhadovali, co to mohlo být za zvěř. V Telnici začalo mrholit, tak jsem se schovali pod stříškou u nádraží a čekali na autobus. Ten nás zavezl na konečnou do Krásného Lesa, kde jsme došli už za poměrně vydatného deště a mlhy ke Grizzlochovu mlýnu. Krásná hrázděná stavba skrývala spoustu zajímavostí. Nejprve jsme se usadili v teple ve světnici, kde nám majitelé Renata a Grizzly vyprávěli o historii této budovy a také o peripetiích její postupné a stáletrvající rekonstrukce. Pak jsme se šli podívat do mlýnice, kde se dochovalo mlecí zařízení, prohlídli si spoustu vystavených starých věciček a pak jsme se ještě dozvěděli plno zajímavostí o zpracování ovčí vlny a někteří si dokonce zkusili příst na kolovrátku. Ve světnici jsme i poobědvali a nakonec jsme si ještě venku prohlédli přírodní zahradu a okolí samotného mlýna. Bohužel počasí se nelepšilo, vyhlídka devítikilometrové cesty zpět do Knínice byla velmi neradostná, proto nás Petr, který tam byl dodávkou, natřikrát odvezl na Nakléřov. Tam už nebylo po mlze a dešti ani památky, zato ukrutně foukalo, ale na to jsme na Nakléřově zvyklí. Seběhli jsme dolů do Knínice a zbytek odpoledne, protože už nepršelo, jsme strávili na zahradě nebo uvnitř v chalupě. Večer nás čekalo promítání filmu a samozřejmě popcorn, tentokrát i s kofolou.

V sobotu dopoledne jsme vyráběli velikonoční košíčky z barevných papírů a malovali těstovinové mašličky, ze kterých pak vznikly barevní motýlci na zavěšení. Odpoledne jsme si vyšli po okolí Knínice a zahráli si spoustu her. Večer jsme se sešli v jídelně při „večírku“, zahráli si hry a soutěže a zazpívali s kytarou. To ale nebyl ještě konec dne. Vyčistili jsme si zuby, teple se oblékli a vyrazili ještě do tmy na bojovku. Absolvovali jsme trasu značenou svítícími náramky a na konci nás čekala sladká odměna. Někdo se i malinko bál, ale do chalupy už jsme se vrátili s úsměvem a nevšedním zážitkem.

V neděli nás tradičně čekal úklid a balení, a jelikož bylo brzy hotovo, strávili jsme čas do oběda na zahradě. Letošním absolutním hitem se stala provazová houpačka, která se nikdy neomrzí. Po časnějším obědě jsme nasadili batohy a vyrazili na autobus do Ústí. Všichni jsme se těšili na pravidelnou návštěvu cukrárny Barborka, která je vždy příjemným zakončení našich výprav na Knínici. Ve dvě hodiny jsme pak nasedli do vlaku, cesta rychle uběhla a před čtvrtou už jsme byli v Řeži. Velikonoční Knínice se povedla, počasí bylo trochu aprílové, ale užili jsme si to ze všech sil!

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Po stopách princezen 2022

16. 2. 2022 v 14.21

Již od začátku letošního roku byly po Řeži k vidění plakátky informující o výpravě za záchranou unesených princezen. Původní výpravu naplánovanou na polovinu ledna zhatil covid. Druhý pokus již vyšel a první březnovou sobotu jsme se opravdu vydali princezny hledat. Hledání začalo docela pozitivně, únosci nám nechali první indicii v podobě textu: „tfkefnftfwlbwbsoflpgjjj“, což naše zkušené malé kryptology nezaskočilo a již doma vyluštili, kde že se to únosci měli setkat (sejdemesevkavarnekofiii). Stará dobrá Caesarova šifra. Výprava tedy začala 5. 3. 2022 v 12.30 u lávky v Řeži. Díky vyluštěné zprávě již nebyl problém v mapě okolí nalézt kavárnu Kofííí v Roztokách. Po rozřazení do tří pátracích skupin jsme vyrazili směr nástupiště. Vlak nás přesunul do Roztok a velké dobrodružství začalo.

Kavárna Kofííí se nachází hned u nádraží, a tak každý z týmu vybral jednoho odvážlivce, který se měl vydat do kavárny nalézt další stopy. Situace byla velmi napjatá, a tak raději šli všichni tři pátrači do kavárny společně. Společně dovnitř a společně i ven, ale tentokrát už s dalším úkolem. Zase šifra! Za její vyluštění jsme dostali od pana kavárníka další stopu:

„Na JIH se vydej a turistickou značku v barvě slunce hledej. Poté jdi až na další rozcestník, kde cestu napoví ti další věstník.“

Nasadili jsme tempo a barva slunce nás vedla směrem k Tichému údolí. Před vstupem do údolí nás na místě bývalého zájezdního hostince Maxmiliánka čekala opravdová zkouška fyzické zdatnosti. Konečně jsme se také dozvěděli, proč verbíř nesl to dlouhé lano, vlastně švihadlo. Zbyněk s Filipem lano roztočili a úkolem výpravy bylo ve správný okamžik lano podběhnout, aby se ho nedotklo. Některým to šlo napoprvé, někteří museli několikrát opakovat. Svůj účel to ale splnilo, všichni se v sychravém počasí zahřáli a mohli směle pokračovat dále. Další indicie nás směrovala po modré turistické značce. Cesta Tichým údolím byla nekonečná, až poblíž Spáleného mlýna jsme nalezli další úkol:

„Po tělesné zdatnosti,

teď čeká tě chvilka zručnosti.

Jak poslat zprávu o výpravě? Využij vody a postavte lodě.

Čas je ale neúprosný, 20 minut je limit a ten je přesný.

Co v okolí do oka padne ti, to použij a plavidlo začni stavěti.“

Vezmi kůru, trochu opracuj, dodej stožár z klacíku a na něj připevni plachtu z papíru, na který napíšeš zprávu domů. Takto nějak vypadal pracovní postup… Úspěšné zvládnutí tohoto úkolu nás zase posunulo o kus blíže k princeznám.  Další zastávka vedla kolem Trojanova mlýna, kde blahé paměti vzniklo úžasné dílo „Byli jednou dva písaři“ s nezapomenutelnými starými mládenci Bouvardem a Pecuchetem. Dětem to sice nic neříkalo, ale aby mohly jít dále, musely si vymyslet básničku pro princeznu. Aby si ji opravdu dobře zapamatovaly, tak jsme to vzali kolem Zapomenuté vrby. Zde musely zjistit, kolik členů svého týmu potřebují na to, aby byly starší, než je vrba. Děti zjistily, že potřebují vedoucí a ti jim za odměnu řekli, kam dále mají směřovat jejich kroky.

V Úněticích naplno využily svou představivost a z nalezeného obrázku správně určily cestu k Černému Volu okolo rybníků. Cestu jsme našli a po propletení se mezi rybníky jsme dorazili na pole, které se na krátkou chvíli stalo kolbištěm. Zde jsme se cvičili v hodu frisbee talířem na cíl. Po již několikáté svačině jsme se konečně vydali k Černému Volu. Zde bylo nutné se zorientovat v názvech ulic a světových stranách. Buzoly ovládané dětmi určily sever správně, a tak už nic nebránilo tomu vyrazit na Úholičky. Čas již také pokročil a přestali jsme počítat s tím, že domů dorazíme v 17 hodin. Po cestě jsme narazili na úkol, který nás přinutil zdokonalit se ve čtení turistických map a naučil nás nové turistické značky. Ti, co už to uměli, tak si to také alespoň zopakovali. Úspěšné přiřazení názvů k jednotlivým značkám nám uvolnilo cestu k Úholičkám. Naše nadšení i nervozita s ušlými kilometry stoupala… Kde jsou ty princezny?! Už nyní jsme byli na 10 km naší cesty. Zrychlili jsme tempo a začali se na polní cestě Na Habří trochu pošťuchovat, hlavně s vedoucím Filipem. Pošťuchování vedlo až k hromadnému pádu celé výpravy do trávy, kde některé z nás čekalo aromatické a mazlavé překvapení. Jeho eliminace nás stála poslední zbytky vody a papírových kapesníků. I tak jsme už nebyli jen slyšet, ale i cítit. Indicie po cestě nás dále směrovaly do Švestkovny. Po opravdu rychlém průletu lesem jsme narazili na jeho okraji na tři únosce ukryté pod maskami hada, opice a žáby. Jejich zneškodnění spočívalo v tom, že jsme museli odhalit jejich skutečnou identitu. Jaképak to bylo překvapení, když na nás krabice promluvily a my poznali Šimona, Tomáše a Jakuba. Ti nám prozradili, kam dál, a to už byl úprk směr altán. Zde bylo další překvapení, místo dvou princezen jsme jich nalezli hned pět. Dokonce můžeme s hrdostí tvrdit, že jsme je zachránili. Zachránili jsme je před umrznutím. Princezny společně s únosci celou hru nastražili a pak na nás i přes naše zpoždění čekali. Jako odměnu jsme dostali muffiny a medvídky Haribo. Čas se opravdu nachýlil a doslova úprkem jsme se vydali směr nádraží. Cesta ubíhala, spíše utíkala opravdu rychle. Sem tam byl i sprint, a tak náš dnešní největší boj jsme svedli opravdu nakonec, a to s časem. Poslední z nás viděli přijíždět vlak, když ještě nebyli na nástupišti, ale kamarádsky jsme na sebe počkali a do Řeže odjeli společně. Domu jsme dorazili sice s hodinovým zpožděním, ale ve více než plném počtu a hlavně spokojeni. Zvláštní pochvalu si zaslouží děti z TOMíku, které zvládly ujít celou trasu a občas ve svém přístupu k plnění úkolu zahanbily i své starší kamarády. Největší pochvalu se ale zaslouží Katka Studničková, která připravila zábavné a zrýmované úkoly, které nás neuvěřitelně bavily a všichni se těšíme na další akci!

Statistika dne:

Ušlá trasa: 12,22 km

Délka výletu: 4 h 15 min

Počet dětí na začátku: 17

Počet dětí na konci: 21

Počet zachraňovaných princezen: 2

Počet zachráněných princezen: 5

Počet utopených lodí: 5 (3 dětí, 2 vedoucích)

 

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Šeptající javor 2022

4. 2. 2022 v 10.41

V sobotu 15. ledna jsme se staršími členy oddílu vyrazili vlakem do Prahy na městskou hru Šeptající javor. Herní materiály jsme už měli předem zakoupené, takže jsme si pak pomocí telefonu načetli hru a vydali se postupně po osmi stanovištích v klidných částech Nuslí a Nového Města. Tématem hry byla knížka Prašina, jejíž děj se odehrává v současnosti, avšak zanese nás i do pražské čtvrti zvané Prašina, kde se zastavil čas. Snažili jsme se tedy vyluštit osm nejrůznějších šifer a hádanek, dvakrát jsme museli použít i nápovědu, abychom se dostali dál. Hra byla zajímavá, multimediální, na trase se nacházely i pomůcky ke hře, například obrázky nebo tajemná truhla se zvláštní dráhou pro kuličky.

Po úspěšném zvládnutí jsme ještě chvíli pobyli na hřišti v parku Folimanka, kde jsme si ve stánku koupili něco pro zahřátí. Tramvaj nás pak dovezla zpět na nádraží a ve tři hodiny jsme byli zpátky v Řeži.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Vánoční vycházka 2021

3. 1. 2022 v 10.23

Původně naplánovaná vánoční schůzka v Polepšovně ducha byla nakonec z už pomalu „obvyklých“ důvodů zrušena, proto jsme raději vyrazili do přírody v okolí Řeže. Sešli jsme se v sobotu 18. prosince 2021 po obědě u nástěnky u samoobsluhy a vyrazili dolů k Vltavě. Po proudu jsme došli pod jeskyni Drábovna, odkud jsme se vyšplhali až k jejímu ústí. Po průzkumu jsme pěšinkou stoupali ještě výše, až úplně na vrcholek skal, kde jsme si odpočinuli na vyhlídce Velkého vrchu. Pak jsme popošli ještě na jednu vyhlídku a nedalekým průchodem jsme se dostali do větrušického sadu, který právě získává nové oplocení. Jen tak tak jsme z něho zase vyklouzli o kus dál, neboť dělníci zrovna instalovali další kus plotu. Spadaným listím jsme došli až na vrchol Červené skály, rozhlédli se a pak už jsme sbírali dříví, abychom mohli rozdělat oheň v nedalekém ohništi. Opekli jsme si buřty a chleba a zazpívali si i pár vánočních koled. Pak už se pomalu blížila čtvrtá hodina, tak jsme po hřebeni došli k dalšímu ohništi a pak seběhli dolů k Močidlům. Cesta nám pak už rychle utekla a na Července jsme se rozloučili a popřáli si krásné Vánoce.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Po stopách Přemyslovců 2021

8. 11. 2021 v 07.51

Celý letošní rok 2021 se točí kolem jednoho významného výročí. Tím je 1100 let od vraždy sv. Ludmily. Na jaře jsme v rámci výletu do Českého krasu navštívili Tetín, místo vraždy sv. Ludmily. Kromě Tetína obývali staří Přemyslovci také Budeč a Levý Hradec. Obě zmíněná hradiště máme od Řeže co by kamenem dohodil. Levý Hradec i Budeč jsou častými zastávkami na našich pěších i cyklovýletech. Nikdy jsme si ale neprošli naše okolí v kontextu událostí, které se zde odehrály před stovkami let. Ludmilino výročí nám vnuklo myšlenku podívat se na místa, kde staří Přemyslovci žili a bojovali.

Naše putování začalo již tradičně u řežské lávky. Sešli jsme se v sobotu 20. listopadu v 10 hodin. Třináct dětí bylo doplněno sedmi dospělými. Již tradičně šel s námi i kolíček… :-). Jedním z účastníků výpravy byl Jiří Vodrážka – historik-amatér, který si připravil velmi poutavá vyprávění o místech, která jsme v průběhu výletu navštívili. Z lávky jsme zamířili po levém břehu Vltavy směr Libčice na Vltavou. Cesta po levém břehu Vltavy nám poskytla nádherný výhled na pravý břeh. Prohlédli jsme si celý areál ÚJV a pokusili se najít jeskyni Drábovnu (povedlo se).

V Libčicích jsme zamířili k prvnímu zastavení našeho výletu. Tím byla rozhledna nazvaná Stožár Libčice. Jde o dílo studentů Fakulty architektury ČVUT v Praze. Každý z nás si na rozhlednu poctivě vylezl a rozhlédl se do okolí. Pod rozhlednou jsme si také rozbalili první svačinu.

Další kroky směřovaly ke zřícenině hradu Liběhrad, která se tyčí na skále nad železnicí nad severním okrajem Libčic. Cestu na zříceninu jsme si „zkomplikovali“ výstupem na vrch Kameníček, který se tyčí do výšky 230 m přesně ve středu Libčic. Z Kameníčku jsme to vzali cestou necestou přes ploty na zříceninu. Do cesty se nám postavilo dětské hřiště, které nám na chvilku zajalo všechny děti. Po vyhnání dětí z hřiště nám už nic nebránilo k výstupu na zříceninu. Liběhrad je zřícenina hradu postaveného někdy kolem 13. století za účelem ochrany kupecké stezky, která vedla přes Libčice do Prahy. Celou historii včetně archeologických zajímavostí nám Jirka barvitě vylíčil. Z Liběhradu už naše kroky směřovaly na přemyslovská bitevní pole.

Volným krokem jsme došli ke třem posedům na remízku mezi Libčicemi a Turskem. Tyto posedy s názvy Křeslo, Silo a Lavička vybudovali také studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze. Všechny posedy byly hned v obležení dětí. My zatím rozdělali oheň na přípravu buřtů a také pro zahřátí. Na nechráněných polích docela foukalo a řada z nás začala být promrzlá. Po úspěšné likvidaci obědových zásob jsme měli možnost podívat se o stovky let nazpět na slavné bitevní pole Lucké války, kde Vlastislav a jeho Lučané přepadli Čechy. Jirka si připravil poutavý příběh o bitvě a použité strategii a velmi pečlivě zodpovídal na všetečné dotazy dětí i dospělých. Z remízku vedly naše kroky k mohylovému pohřebišti nad Libčicemi.

Po chvilce bloudění v lesním porostu jsme nalezli řadu mohyl. Tahle starodávná pohřebiště působila velmi magicky. Od Jirky jsme se dověděli, že pod hromadami kamení už žádné ostatky nenajdeme, všechny byly odvezeny do muzeí na začátku 20. století. Ale i tak působilo pohřebiště v podzimním ponurém počasí velmi záhadně. Odtud jsme se vydali k Úholičkám.

Cesta vedla remízkem v poli až k úholičské skládce, kterou jsme obešli. Měli jsme možnost si ji velmi důkladně prohlédnout a díky Luďkovi Hniličkovi jsme se dozvěděli, co vše se ve skládce ukládá a jakým způsobem skládka ovlivňuje své nejbližší okolí. Za skládkou jsme začali klesat přes Podmoráňský vrch do Sedliště v Úholičkách, kde jsme po velmi prudkém sestupu, během kterého jsme se museli přidržovat i provazového zábradlí, dorazili k trampské chatě. Malebné údolí nám všem velmi učarovalo.

Již mírnějším výstupem jsme se z údolí dostali až na hranici Libčic k Obří houpačce. Děti měly konečně zábavu a také příležitost pozřít poslední zbytky zásob. Zároveň jsme začali pociťovat čím dál tím větší zimu a tmu, takže byl zavelen odchod směr Řež. Na úholičském nádraží jsme Jirku Vodrážku odeslali vlakem směr Praha a my se odebrali domů po stezce na levém břehu Vltavy. Domů jsme dorazili se tmou.

Kolíček nakonec „vyhrál“ Milan Bláha a již tradičně získal odměnu 50 dřepů. Naštěstí měl s sebou skoro celou rodinu, tak se o dřepy podělili. Výlet se velmi povedl a dle reakcí přítomných i nepřítomných se pokusíme připravit další podobné putování po zajímavostech v okolí našeho bydliště.

Více fotek na rajčeti.

Zbyněk

.

.

.

Podzimní Knínice 2021

3. 11. 2021 v 13.59

Opět nám to vyšlo! Po letní Knínici jsme mohli vyrazit i na tu podzimní, koronavirus neměl šanci! Podzimní prázdniny začaly ve středu 27. 10. 2021, sešli jsme se tedy dopoledne u lávky, spacáky a napečené dobroty od maminek nacpali do auta a nasedli jsme na vlak do Ústí nad Labem. Cesta nám rychle utekla, v Ústí jsme si počkali na autobus a za chvíli už jsme vystupovali na křižovatce kilometr před Knínicí. Vyšlápli jsme si kopeček na konec obce, kde už nás čekala chalupa se zahřátými radiátory.

Rozdělili jsme se do pokojů, zabydleli se a odpočinuli si a po svačině jsme se vydali na procházku kolem Knínice, v lese na plácku jsme si zahráli i několik her. Po večeři se každý zabavil, jak chtěl, chalupa to naštěstí vydržela…

Ve čtvrtek jsme po snídani vyrazili na první celodenní výlet. Autobus nás odvezl až do Zubrnic, kde jsme se šli podívat do železničního muzea na nádraží. Prohlédli jsme si vystavené exponáty – věci, které až donedávna běžně patřily k výbavě každé železniční zastávky – i okolí a pak jsme se vydali po části naučné stezky podél vodních mlýnů. Přes vísku Týniště jsme se vrátili zpět k nádraží, kde jsme si na lavičkách snědli oběd. Pak nás čekala návštěva místního skanzenu. Prohlídka byla moc zajímavá a paní průvodkyně milá. Někteří si dokonce vyzkoušeli práci s cepem a dva siláci byli zapřaženi do žentouru. Navštívili jsme i dobový kupecký krámek a největším zážitkem byla škola. Zasedli jsme do starých lavic a dvě „hříšnice“ dokonce musely klečet na hrachu… Zpáteční cesta autobusem nás trochu ukolébala, ale výstup k chalupě zase dokonale probral. Po večeři jsme si promítli krátký film o vzniku naší republiky a Petr nám k tomu přiblížil i mnohé souvislosti.

V pátek jsme si trochu přispali, protože nebylo kam spěchat. Dopoledne jsme vyráběli vánoční a halloweenské věcičky z papíru a ti starší odjeli do Děčína na via ferratu, kde se celý den oddávali lezení na skále. Mladší se po obědě vydali po fáborkách hledat ukrytý poklad, což se nakonec povedlo, a s kapsami plnými bonbonů došli až na Nakléřov. Tam jsme se rozhlédli po kraji až do Německa a pak se jinou cestou vrátili zpět do Knínice. Večer jsme si promítli film Lví král a snědli k tomu devět misek popcornu!

V sobotu ráno jsme vstávali skoro ještě za tmy, ale zvládli jsme to. Před devátou jsme nasedli do autobusu do Děčína, který nás vysadil pod zámkem. Podívali jsme se na tunel vytesaný do skály a řetězovou lávku a podél Labe jsme kolem nákladního přístavu došli až na severní okraj Děčína. Prohlédli jsme si malebnou zříceninu vyhořelého starokatolického kostela a vyfotili se u kamenného altánku Bohemia. Pak nás čekalo výrazné stoupání na Stoličnou horu nad Děčínem. Vyšplhali jsme na tzv. Císařskou vyhlídku, kde dříve stával výletní hostinec Kvádrberg. Dál už jsme pokračovali víceméně po rovině, rozhlédli se z další vyhlídky, tentokrát směrem k Dolnímu Žlebu, a na odpočívadle se naobědvali. Udělali jsme několikakilometrový okruh a opět se vrátili na okraj Děčína. Protože do odjezdu autobusu zbývalo něco přes hodinu, dali jsme si na náměstíčku u autobusové zastávky v Děčíně rozchod, který většina využila k nákupu v přilehlé Bille a pak vyhříváním na sluníčku. Domů jsme dorazili po čtvrté hodině, tak zbylo ještě spoustu času na odpočinek a volnou zábavu venku na zahradě. Po večeři jsme se sešli v jídelně, kde jsme se pobavili při hrách a soutěžích a zazpívali si pár písniček. A protože se v noci měnil čas a nemuseli jsme ráno brzo vstávat, večerka se nám trochu protáhla…

Nedělní dopoledne už bylo ve znamení balení a úklidu. Po časném obědě jsme zamávali chalupě a vydali se na autobus do Ústí. Tam jsme si prohlédli kostel se šikmou věží (nováčci ji ještě neviděli) a už tradičně jsme navštívili místní cukrárnu Barborka. Každý si objednal, na co měl chuť, v klidu jsme poseděli a pak už jsme jen došli na nedaleké nádraží, kde jsme nasedli do vlaku směr Řež. Před čtvrtou hodinou nás už vítali rodiče u lávky, tak jsme si rozebrali věci z auta a hurá domů. Počasí bylo naprosto dokonalé, sluníčko, teplota tak akorát na výlety a z nebe padalo nanejvýš barevní podzimní listí…

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.