Archiv rubriky ‘   • Výlety’

Podzimní Knínice 2022

9. 11. 2022 v 12.16

Podzimní prázdniny na konci října jsme jako vždycky strávili na naší chalupě v Knínici v Krušných horách. Vyrazili jsme ve středu 26. října dopoledne. Spacáky a jídlo jako vždy odvezlo auto a my cestovali vlakem a autobusem, Na chalupu jsme došli chvíli po jedné hodině. Zabydleli jsme se, dojedli svačiny a trochu si odpočinuli. Mladší se pak vydali na procházku kolem liboucheckého tunelu, objevili jsme novou cestu, a starší brigádničili kolem chalupy.

Ve čtvrtek nás čekal první celodenní výlet. Vypravili jsme se na zříceninu hradu Blansko. Vlakem jsme dojeli do Neštědic a odtud jsme stoupali po žluté značce vysoko do kopců. Tam se konečně zvedla mlha a po celý den nás pak už jen provázelo teplé sluníčko. Krásnou podzimní přírodou jsme došli k hradu, kde jsme si dali oběd a pak se kochali dalekými výhledy. Na západ od nás se zvedala hradba Krušných hor a nám se povedlo na jejich svahu objevit i Knínici a nedalekou dálnici, jak se zanořuje do liboucheckého tunelu. Cesta dále pokračovala už po rovině, občas i z kopce. Dorazili jsme do obce Žežice, kde si mladší počkali na autobus do Ústí, a ty starší čekala ještě asi desetikilometrová cesta do Knínice.

Páteční dopoledne jsme trochu zaměstnali ruce, v jídelně jsme vyráběli vánoční přání z barevného papíru a hvězdičky z obalů od čajových sáčků. Odpoledne jsme se vydali na procházku kolem Knínice a zahráli si cestou hry. Večer jsme si promítli film o Asterixovi a Obelixovi.

V sobotu byl na programu další celodenní výlet. Autobusem jsme jeli do Ústí a odtud lanovkou na vrch Větruše. Pak už nás čekala nenáročná cesta po zelené značce naučné stezky Větruše–Vrkoč. Došli jsme k Vaňovskému vodopádu tvořenému vysokou čedičovou stěnou, kde jsme si dali oběd a trochu strastiplnou cestou jsme se pak dostali dolů na silnice podél Labe. Došli jsme až k Masarykovu zdymadlu, které je průchozí, a vyšli na druhé straně pod hradem Střekov. Vystoupali jsme až k němu, kde jsme si chvíli oddechli, a pak se vydali na samostatnou prohlídku hradu. Prošli jsme ho celý skrz naskrz až k nejvyššímu bodu, potom jsme se usadili na terase v kavárně a dali se malé občerstvení. Pak jsme se vydali na nejbližší zastávku MHD a dojeli do centra Ústí, kde jsme si dali skoro hodinový rozchod. Autobus nás pak dovezl zpět ke Knínici. Večer jsme si v jídelně zahráli pár her a zazpívali několik písniček s kytarou a nakonec došlo znovu na promítání.

V neděli jsme si díky změně času trochu pospali a po snídani se vrhli na balení a úklid chalupy. Vše jsme bez problémů zvládli a ve dvanáct hodin už jsme ujížděli autobusem do Ústí. Tradičně jsme navštívili cukrárnu Barborka, kde jsme poseděli nad dortíky a pak jsme nasedli do vlaku a ujížděli směr Řež.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

Středohoří pod stanem

30. 9. 2022 v 19.24

od pátku 30. 9. do neděle 2. 10. 2022

 

Po dvou týdnech chladného a deštivého počasí jsme si říkali, jak asi dopadneme? V pátek na srazu u lávky nás ale překvapivě přivítalo sluníčko a tak jsme v přívětivém počtu třinácti dobrodruhů vyrazili vlakem směr Kralupy, rychlíkem do Lovosic a se čtyřmi minutami na přestup jsme stihli i podstředohorskou lokálku Louny–Česká Lípa. Tu jsme ale vlastně použili jen místo původně plánovaného přívozu, tedy na jednu zastávku z Lovosic do Žalhostic.

Přívozem jsme z Žernosek nakonec nejeli z časových důvodů, kdy už se brzy stmívalo a lehkou změnou trasy jsme ušetřili asi 45 minut.

I tak jsme věděli, že nás od řeky čeká pořádné stoupání (nakonec 400 výškových metrů) a přes relativně krátkou vzdálenost si pořádně mákneme. Nu a tak jsme začali stoupat.

Pořádně jsme se zahřáli a nahoře nás čekaly nádherné pláně při zapadajícím tmavě oranžovém slunci.

Nakonec jsme do prvního kempu ve vísce s tajemným jménem Mentaurov dorazili až za tmy, kolem osmé hodiny. Měli ale krásný trávník a dokonce lehce osvícený, a tak jsme se dali do stavění našich příbytků, doufajíc, že nikomu nebude chybět tyčka, kolík nebo nedejbože něco podstatnějšího. Nestalo se a za pár minut jsme bydleli a těšili se na odměnu nejvyšší: večeři. Nastartovali jsme u každého stanu vařič a za pár minut už jsme mohli dlabat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Věděli jsme, že nás čeká celkem chladná noc, a tak jsme se zavrtali do spacáků a narazili čepice. Někteří vstali o něco dříve a tak se začal připravovat horký čaj. Na ranním nástupu nikdo rampouch u nosu neměl a nějakých 6 °C jsme přečkali bez úhony.

Druhý den byl před námi. Čekala nás  nejnáročnější a nejdelší trasa a zároveň jsme tušili odpolední padající molekuly H2O. Celé dopoledne jsme se proplétali tajuplnými lesy po úzkých stezičkách a nepotkali živáčka. Bylo příjemně, ale celkem dusno a déšť opravdu visel ve vzduchu. Pršet začalo chvíli po poledni, ještě oběd jsme stihli pěkně v suchu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S plnou polní, v těžkém terénu a v dešti to bylo velmi náročné a všichni jsme se přes nádherné zážitky v pozdním odpoledni už opravdu těšili do tábořiště. Majitel nám po cestě 3x volal, jestli to myslíme v tomto počasí vážně a opravdu kvůli nám má tábořiště otevřít a nahřát nám vodu v bojleru.


 

 

 

 

 

 
 

 

 

 

 

 
Celí utahaní jsme konečně uviděli bránu tábořiště Levínský Kocour. JO, dali jsme to! Byl to záhul. Za odměnu nám přestalo pršet a stany jsme stavěli bez deště. Dokonce jsme se mohli ohřát u ohně a hlavně si opět udělat po celém dni dobré teplé jídlo a čaj. Notně znavení jsme šli brzy spát se stále opakující se otázkou „kolik proboha půjdeme zítra kilometrů???“.

 

 

 

  

 

 

 

 

 

Skoro osm :-). Odpoledne totiž mělo opět začít pršet. Ale jak protiváhou celé dopoledne bylo skoro jasno a užívali jsme si sluníčko. Přehoupli jsme se přes poslední kopeček s tajemným mauzoleem a začali neodvratně klesat k trati do Úštěku. Tam jsme si dopřáli před odjezdem vlaku teplý oběd a něco sladkého na zub. Pak už nezbývalo než se rozloučit s vulkanickými vlnkami a těšit se na teplou měkkou postel.

Těšíme se příště.

Filip a Zbyněk.

 
 

 

 

 

 

 

Více fotek na Rajčeti.


Přechod Krušných hor

2. 9. 2022 v 11.07

Měli jsme drobné obavy o počasí, ale to vlastně můžeme mít pořád, skoro jako zemědělci. Sešlo se nás v sobotu 27. 8. ráno krásných 19 a vyrazili jsme z Řeže courákem do Kralup, kde nás čekalo něco mezi přestupem a přeskokem na rychlík do Ústí. Zadařilo se a z Ústí jsme si mohli užívat luxusního rychlíku, kde jsme měli v podstatě rezervovánu polovinu celého vagónu a síla našeho teamu neoblomně odrazovala kohokoliv vstoupit na naše území. Trochu zklamaní jsme zjistili, že do Perninku se opravuje trať a tudíž nás čeká náhradní autobusová serpentinová doprava. Na mysli jsme měli otázku „vejdeme se?“, ta nás ale po spatření podobně velké party sportovních nadšenců z Ruzyně přešla, jsouce přesvědčeni, že případný odpor řidiče jistojistě zlomíme. Nu, a po 20minutovém stoupání a lítání po busu jak nudle v bandě jsme vystoupili do zamračené, ale krásné náruče Krušných hor ve výšce 920 m n. m. Z Perninku jsme si udělali za příležitostného osprchování podzimním deštíkem malý oblouček po naučné stezce, kde jsme s údivem nacházeli řadu historických důlních šachet z dob dávno minulých. Následně jsme už stoupali po hřebeni směr Abertamy.

 

 


Motivací k úspěšnému zdolání potřebné vzdálenosti nám byl jak lovecký salám (promiň, Zuzko), tak obuv některých, kterým čvachtala oproti předpokladům i uvnitř. Na konci dloooooouhé vesnice na nás čekala už otevřená a připravená chata Milka. Nic fialového nikdo nenašel, ani krávu, zato tam bylo konečně sucho. Čekala nás teplá večeře, hraní deskovek a sušení všeho možného.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Druhý den nás čekala pravá krušnohorská mlha a pěkně frišno. Zato ale nepršelo a tak jsme si schovaní v obláčku užívali trochu toho tajemna a soukromí, na živáčka jsme nenarazili, až u krkavce. Šlapali jsme dál a dál, stále trochu do kopce, alespoň se nám to tak pořád zdálo.
Najednou, uprostřed ničeho, se nám v mlze vyrýsovala zastávka. Působilo to jako zastávka lítacího autobusu odnikud nikam. Co to bylo? A u ní maringotka. A svítí se tam. Byl to mlžný obchůdek se vším pro kohokoliv mlsného. A tak jsme si dali horkou čokoládu, lízátka, co nejdou rozbalit, žvýkačky, kterých je vždycky málo, a pozorovali jsme, jak nás pozoruje hlídací krkavec.
Po dalším stoupání jsme překročili 1020 m n. m, kde jsme si pod Božídarským Špičákem prohlídli rozpadlý bývalý zájezdní hostinec. Uprostřed té mlhy to působilo zlověstně. Nu a pak nás čekal sešup k Blatenskému příkopu a po Ježíškově cestě plné večerníčkovských postaviček jsme se už celkem znavení šinuli vzhůru k Božímu daru. Děti se vzájemně motivovaly slovy „to bude boží dar, až tam konečně budeme“.

 

 




 

 

 

Adélka se nejvíc těšila na svojí vlastní boudu :-). A tak jsme se dočkali a nestačili se divit, co všechno můžeme mít za pár peněz oproti třeba takové Milce. Na večerní procházce na blízkou vyhlídku už to vypadalo, že zítra by mohlo být vidět dál než 20 metrů.
Poměrně slušně jsme taky vylepšili metodu sušení bot, oproti plynové troubě toto jelo jak víno.

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Třetí den nás přivítalo nádherné, studené, horské ráno a těšili jsme se, že si vynahradíme pohled do širé dáli. Čekalo nás převýšení z Božího daru 1040 m n. m. na vrchol Klínovce 1244 m n. m. + schody na rozhlednu. Tedy na necelý půlden, co jsme na to měli, celkem výzva. Ale všichni šlapali, povzbuzovaní sluníčkem, jak o závod. Však je to něco, mít všechno na zádech a vyšplhat se na takovou horu. Mohli jsme jet autem, autobusem, lanovkou, vrtulníkem… Ale tohle nechceme, každý z nás si dokázal, jak nám to jde, jak nás to baví a jak pak můžeme všem vyprávět, co jsme všechno zažili. A to je nejvíc, co si můžeme přát, něco zažít z vlastní zásluhy.
Unavení vedoucí po mazání svačin lehkomyslně na vrcholu odpočívali, zatímco děti povzbuzeni paštikou a jedním, maximálně dvěma cucacími bonbóny hrály snad hodinu na honěnou a rybičky, rybáři jedou.

 

 

 

 






               

Po zaslouženém odpočinku nás čekal sjezd po červené sjezdovce o výškových 100 metrů níže (to je věta tedy). A protože nám pan majitel Adélky (chápej chaty Adélky) doporučil dobrodružnou a neznačenou cestu směrem na Königsmühle, těšili jsme se zase na trochu toho zálesáckého klidu bez turistů (s malým t). A tak se nám cesta na Macechu (1113 m n. m.) stále zužovala mezi metrovým borůvčím, bezinkovými keři, smrčím a bůh ví čím, až nás vyplivla do krásného močálu. Naštěstí jsme měli buzolu, která nám oproti nepřesné GPS a kompasu v mobilu jasně pomohla najít správnou cestu a ušetřila mnoho desítek minut, ba hodin bloudění.
Když jsme pak u Podlesí vyšli z lesa, otevřel se nám nádherný výhled na posečenou pastvinu a v dálce byla již vidět rozpadlá stavení vesničky Königsmühle. Nezbývalo než se nechat gravitací rozpohybovat do běhu podobnému volnému pádu. To byl panečku let.


               

Dole nás čekala bývalá vesnička a památník na její počest a památku. Byly tam k vidění i některé lehce strašidelné skulptury, ale místo to bylo moc krásné a plné energie.




               

Po chvíli jsme opět vyrazili na cestu, tentokrát už po rovině, však jsme skorou celou cestu z Klínovce šli z kopce. Už jsme se těšili na to, jak bude vypadat chata Viktoria v Kovářské a co budeme mít dobrého k večeři. Ještě jsme ale stihli důkladně prozkoumat starou vápenku včetně zachovalých pecí a místní čundráckou samoobsluhu založenou na hesle „Důvěra musí být vzájemná“, platit se totiž nemuselo, ale chtělo :-).




               


Čtvrtý, poslední den jsme si sami připravili snídani, uvařili čaj, vše opět sbalili a chystali se na závěrečnou část naší túry, trasu z Kovářské přes vrchol Mědník do Měděnce na autobus. Počasí nám opět přálo, užívali jsme si pomalého tempa, však času jsme měli dost, zážitků a kilometrů taky. V zádech se v mrakách tyčil Klínovec, kde to vypadalo, že prší a není nic vidět. Tedy o to víc jsme si vážili počasí předchozího dne.





               

No a jedem, dáme si něco na zub a těšíme se nejen domů, nejen na teplo, sucho, televizi a telefon, ale především na to, až příště společně zase všichni krásně zmokneme.


               

Více fotek na rajčeti.
Filip

               

Letní Knínice 2022

16. 8. 2022 v 08.55

1. srpna jsme se vydali na naši turistickou chalupu v Knínici. Letos to byla trochu neobvyklá návštěva. Jelo nás pouze 15, dva dospělí, zbytek děti od 13 do 17 let. Tradičně jsme se sešli dopoledne u lávky, kde náš čtyřdenní výlet začal cestou vlakem do Ústí nad Labem. Tam nás čekal hodinový rozchod, během kterého samozřejmě nechyběla návštěva McDonaldu. Okolo druhé hodiny odpolední jsme byli už na chalupě, kde jsme se zabydleli a zahájili náš společný pobyt návštěvou kina. Oblékli jsme se do svátečního, někteří dokonce do plesové róby, a vyrazili na klenot světové kinematografie: Mimoně 2. Náš smích, obzvláště Nely, se rozléhal sálem. Po návratu na chatu jsme zabili čas před večeří několika hrami Stop zem, to se na naší chatě hraje totiž nejlépe. Pak už jsme se jen navečeřeli a odebrali se svých postelí.

Druhý den jsme si přispali a poté byla v plánu krátká vycházka po okolí, která nám nakonec zabrala skoro půl dne, asi jsme se nějak nechali unést kopáním do suchých větví a hrou na schovku. Když jsme dorazili zpět a naobědvali se, padla na nás taková únava, že jsme usnuli. Během odpoledního šlofíku se magicky zjevil narozeninový dort pro Mikeše. Večer jsme slavili, hráli Aktivity a batikovali, no může to být vůbec lepší?

Středa byla ve znamení sportu. Ráno jsme se vydali do ústecké jump arény vyskákat všechny kilokalorie z dortů a poté jsme pokračovali vlakem do Děčína, kde jsme zbytek energie zanechali na tobogánech a divoké řece v aquaparku. K obědu jsme si s sebou vezli palačinky. Před odjezdem z Děčína někteří ještě ulovili skvělé kousky v second handu. Večer už byl zaslouženě líný. Po večeři jsme si udělali filmový večer, samozřejmě s pořádnou náloží popcornu. Po společném filmu se většina odebrala do postelí a pár odvážlivců ještě zdolalo maraton hororové ságy V zajetí démonů, během kterého nás ale vyrušila návštěva účastnic místního koňského tábora, při které nám začaly bušit na dveře. Přirozeně jsme jim to šli oplatit.

Čtvrtý a bohužel poslední den nás čekalo pouze balení, úklid a odjezd. Po brzkém obědě jsme se vydali na autobus do Ústí a pak už nás čekala jen cesta vlakem domů. Jedno je ale jasné: příští rok repete!

Adéla

.

.

.

7. cyklovýlet a vodácký trénink na kanále Veltrusy

9. 8. 2022 v 09.07

Ani letos jsme nevynechali vodácký trénink na veltruském kanále. Vyrazili jsme na kolech v sobotu 18. června ráno od lávky, bagáž nám do kempu odvezlo auto. Po příjezdu následovalo převlékání do neoprenů, krátká instruktáž a šlo se na to. Sjíždění kanálu na raftech všechny moc bavilo, dokonce jsme pokračovali i chvíli odpoledne. Pak už jsme se jen koupali, bylo velké horko, tak to bylo příjemné. K večeru přivezla Katka z Řeže řízky, všichni jsme si na nich pochutnali. Došlo i na limonády a zmrzliny v nedaleké zahradní restauraci. Bylo takové horko, že jsme s sebou vůbec nebrali stany a spali jsme pod širákem. Spalo se krásně!

Ráno nás opět čekal parný den, tak jsme po snídani sbalili, naházeli věci do auta a vyrazili na kole zpět do Řeže, tentokrát po levém břehu. V Libčicích jsme se ještě stavili na zmrzlině a po poledni jsme byli doma.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.

5. cyklovýlet – Lidice

6. 6. 2022 v 10.45

V neděli 5. června jsem se po obědě sešli v počtu 13 dětí a 5 dospělých. Cíl byl tentokrát předem daný – Památník v Lidicích. Vyrazili jsme dolů k řece, nejprve nás čekal úsek kamenité pěšinky podle vody, kde jsme kola museli vést, ale jak to šlo, hned jsme nasedli. Jeli jsme přes Úholičky, Černý Vůl, Statenice, Tuchoměřice, Středokluky a Makotřasy, často jsme museli šlapat do mírných kopečků. U lidického hřbitova jsme si na chvíli odpočinuli, nasvačili se a řekli si i něco o historii Lidic. Pak jsme přejeli k památníku, tam jsme nechali kola a prošli si část pietního území, kde stávaly původní Lidice. Nejvíc nás zaujal pomník 82 lidických dětí, byl to smutný pohled. Přes růžový park jsme se vrátili ke kolům, dojeli k parkovišti u hlavní silnice a tam jsme se ještě občerstvili v místním stánku. Protože už bylo dost hodin, zvolili jsem domů co nejkratší cestu přes Buštěhrad, Číčovice, Lichoceves, Velké Přílepy (kde jsme byli nuceni kvůli našemu pelotonu zastavovat dopravu na velké křižovatce navzdory semaforům a autům na hlavní silnici) a Úholičky a stejnou cestou podél řeky do Řeže. Cestou zpátky už jsme pěkně frčeli, většinou z kopce nebo po rovině. Před šestou hodinou jsme se pak rozloučili u řežské lávky. Celkem jsme ujeli 35 kilometrů bez karambolů a potrénovali jízdu po silnicích a v mírném provozu. Chtěla bych také poděkovat starším klukům Šimonovi a Kubovi za jejich spolupráci při hladkém průběhu jízdy i za pomoc mladším kamarádům při zdolávání schodů.

Více fotek na rajčeti.

Jitka

.

.

.