Archiv rubriky ‘Stalo se…’

Tábor TOM Řež – Na Ostrůvku 2019

23. 7. 2019 v 21.35

Rok se s rokem sešel a než jsme se nadáli, jsou tu zase prázdniny, které pro nás vždy začínají letním táborem v Milčicích u Blatné v jižních Čechách. Odjížděli jsme v sobotu 29. června od řežského ústavu. Rodiče už jsou tak secvičení, že nakládání autobusu koly, kufry, materiálem a dětmi proběhlo rychlostí blesku, takže jsme už v deset hodin mávali za okny autobusu a vyrazili vstříc prázdninovým zážitkům.

Na louku u Milčic jsme přijeli kolem jedné hodiny, vyložili jsme autobus a za chvíli už jsme na kolech dojeli do tábořiště a vybírali si stany a spolubydlící. Po zabydlení a odpočinku jsme se sesedli ve stínu a rozdělili se do týmů, přečetli si legendu celotáborové hry, rozdali si Lexikony pro turisty a táborníky a připravili si trička a plátěné tašky na batikování. Každý tým dostal přidělenou jednu barvu a v kuchyni nám je pak postupně všechny obarvili. Letos náš čeká pátrání po Tajemství Saturového města. Města, které bylo kdysi plné života, ale zničehonic bylo opuštěno. Nejprve k němu musíme najít cestu a pak budeme objevovat samotné město, jeho domy, lidi, kteří v nich žili, a snad se nám podaří dozvědět se, co se tam kdysi stalo a kam jeho obyvatelé zmizeli. Před večeří jsme se ještě jeli projet na kolech kolem tábora, abychom se rozřadili tentokrát do cyklistických týmů podle schopností. Přestože první táborovou noc ještě nebyly hlídky, proběhla klidně.

Druhý táborový den jsme se hned po ranním nástupu vrhli do pátrání po Saturovém městě. První část byla věnována stromům a studnám a tomu, jak o ně Saturové pečovali a vážili si jich. Nejprve jsme měli za úkol najít po týmech šest stromů a přinést z nich listy a pak jsem plnili studny (děravé papírové trubky) vodou, kterou jsme přinášeli v děravých pytlících. Nanošená voda pak ze dna studny vyplavila pouzdro s prosbou králi vod Hydrogenovi. Odpoledne jsme se jeli koupat – starší do lomu v Mačkově, mladší k nedalekému Chvalovskému rybníku.

Třetí den jsme při pátrání museli odolávat nepříteli, nejprve to byli draví ptáci, které jsme hledali v lese pomocí azimutu, a pak nastala velká výzva – vymyslet a sestrojit funkční obranný stroj – katapult. Tato práce nám zabrala několik hodin, kdy jsme v týmech od projektu až po reálnou stavbu stroje dosáhli zajímavých poznatků a originálních strojů s dostřelem 5 metrů. Odpoledne jsme stihli i koupání.

Čtvrtý den, v úterý, nás čekal celodenní výlet. Trojka, tedy ti nejmladší, kteří ještě neměli na kolech tolik natrénováno, se vydali pěšky do Blatné. Tam nás čekala prohlídka zámku i s tajemným sklepením, pak jsme si v zámecké cukrárně dali zmrzlinu a šli se podívat do parku na ochočené daňky, které jsme si nakrmili. Pak jsme se podívali ještě na blatenské náměstí a autobus nás zavezl do Doubravice, odkud to jsou do tábora kolem rybníků už jen dva kilometry. Starší vyrazili na kolech – dvojka jela do Lnářů přes Kadovský viklan, zpátky přes Blatnou a ještě se stihli cestou vykoupat. Jednička jela přes Strakonice podél Otavy do Horažďovic, kde se u jezu vykoupala, a zpáteční cestou to vzala oklikou přes Blatnou.

Pátý den jsme se opět vrátili k celotáborovce, poznávali jsme bohy Saturového města a při skalních malbách jsme objevili šifru, kde jsme se dozvěděli, co nás čeká večer. Odpoledne jsme si zajeli na zmrzlinu do Záboří, starší zůstali v táboře a hráli vlajkovanou. Večer u ohně jsme čekali, až se začne stmívat a konečně bude ten správný čas. Saturové město je už totiž nadohled a my musíme projít jeho branou, abychom se dostali dovnitř. Cesta k bráně byla lemovaná svíčkami a těsně před bránou každý musel strčit ruku do tajemného otvoru v hradbě, kde dostal do dlaně klíč a brána se mu otevřela. Všichni byli odvážní a po projití brány se vrátili zpět do tábora. Jsme v Saturovém městě!

Šestý den, ve čtvrtek, nastalo objevování pěti domů v Saturovém městě. Každé ráno tak otevřeme na mapě města dveře do jednoho domu, kde nás čeká klíč od domu a zpráva od jeho původního obyvatele. Jako první byl dům Léčitele. Nejprve jsme se pocvičili v odhadování objemu a délky a pak jsme hledali tajemný recept na záhadné nemoci, podle něj našli byliny, připravili si po týmech ohniště a na nich připravili léčivé čaje. Všem se lektvary náramně povedly, ochutnávači ochutnávali. Každý čaj byl chuťově jiný, ale hlavně dobrý. Odpoledne jsme úplně všichni vyrazili na kolech do lomu, kde jsme si užili koupání.

V pátek jsme navštívili dům Gampů, kteří byli velcí sportovci. Takže nás čekala taková Saturovská olympiáda, kde jsme v deseti zajímavých disciplínách změřili svoje síly a schopnosti. Odpoledne jsme opět vyrazili na kolech, mladší jeli na koupání k Hadímu rybníku, starší trénovali spíše technické pasáže.

Osmý den v sobotu jsme objevovali dům vědce a mága. Zjistili jsme, jak ovládat pevné i tekuté látky neviditelnými silami a dozvěděli se řadu tajemství technologie a obrany Saturového města. Také jsme si vyzkoušeli stavbu obranných valů, věží a zdí. Stihli jsme i připravit rostlinný lektvar a nakonec jsme uspořádali závod magických koní. Během poledního klidu jsme se pocvičili ve střelbě ze vzduchovky. Odpoledne se nejmladší jeli koupat, ostatní se připravovali a balili na zítřejší puťák.

V neděli, devátý táborový den, byl opět na programu celodenní výlet. Trojka už si byla jistá „v pedálech“ a tak vyrazila na kolech přes Doubravici a Chrášťovice do Sedlice. Na náměstí v altánku jsme spořádali oběd a pak se posilnili výbornou sedleckou zmrzlinou. Přes polní a lesní cesty jsme pokračovali ke kapličce nad mačkovským lomem a odtamtud to pěkně z kopce sjeli po silnici do Čekanic. Pak už to do tábora bylo kousek a tak jsme pěkně uháněli, neboť začalo slabě pršet. Večer jsme se pak u ohně naučili novou písničku.

Dvojka a trojka celodenním výletem vlastně zahájila svůj třídenní puťák. Jednička dojela až na Šumavu na Horskou Kvildu, dvojka si jako cíl stanovila Javorník. Na konci dne se všichni vyčerpaní setkali v kempu v Sušici, kde si postavili stany. Večeře za nimi doputovala až z tábora. Druhý den byl na programu sjezd Otavy. Ráno jsme sbalili stany a věci do auta, „nafasovali“ lodě a vypluli směr Horažďovice. Plavba probíhala bez velkých komplikací až do chvíle, kde se najednou cvakly čtyři lodě… Po obědové přestávce jsme pokračovali dál a cestou se učili, jak loď lépe ovládat a vyhýbat se nebezpečí. Šťastně jsme dopluli do Horažďovic, v kempu rozdělali stany a už jen odpočívali. Třetí den puťáku, úterý, jsme zahájili studenou koupelí v Otavě, pak už se balilo a vyjíždělo na kolech směr tábor. Samozřejmě oklikou – jednička přes Volyni a Strakonice, kde se spojila i s dvojkou a v místní pizzerii všichni poobědvali. Do poloprázdného tábora jsme dorazili před večeří.

Mezitím ti nejmladší v poloprázdném táboře statečně objevovali další ze Saturovských domů. V pondělí jsme otevřeli dveře čtvrtého domu kuchaře Vařečky a čekala nás kulinářská výzva. Nejprve jsme v lese posbírali ingredience, které poztrácel projíždějící obchodník, a z nich pak po skupinkách připravili chutné pomazánky. Každá byla jiná a každá byla výborná! Pak jsme v lese stavěli domečky pro místní skřítky. Odpoledne jsme hráli hry a připravovali dřevo na oheň.

V úterý jsme se celé dopoledne věnovali nejrůznějším hrám, také jsme ještě připravili trochu dřeva na večer a odpoledne jsme vyrazili na kolech na zmrzlinu do Lažan. K večeru se do tábora vrátili i všichni starší z puťáku, tak bylo zase plno…

Dvanáctý den ve středu nás čekal poslední, pátý dům Amana Salmala. Stavěli jsme domečky pro obyvatele Saturového města a pak jsme pomocí buzol a šifer hledali poklad, který Aman Salmal kdysi zakopal. Kromě sladkostí v něm byla i zmínka o veliké tajemné šifře a jak se k ní dostat. Šifru každý tým našel, zbývalo ji jen rozluštit. Nakonec všichni přišli na to, že je potřeba na papír se šifrou položit mapu města a skrz pět otevřených dveří objevených domů se dala přečíst zpráva, že svatyně Saturového města je na dosah a my se tak konečně dozvíme, co se to kdysi ve městě stalo a kam se poděli jeho obyvatelé. Odpoledne jsme hráli hry a večer vypukla oblíbená diskotéka.

Ve čtvrtek, třináctý den, jsme dopoledne připravovali dřevo na večerní slavnostní táborák, zapojili se úplně všichni a práce šla pěkně od ruky. Zbyl i čas na hry s velkým lanem. Odpoledne jsme se úplně všichni vypravili na kolech do hospůdky v Záboří na zmrzlinu a domácí limonády. Po návratu nás čekalo vyvrcholení celotáborové hry. Vydali jsme se do lesa ke svatyni, pomocí těžce získaných klíčů každý z týmů otevřel jeden zámek a svítící svatyně nám vydala tajemství saturového lidu. Hlavním posláním byly morální hodnoty, přátelství, respekt a tolerance. A naděje, že obyvatelé Saturového města se jednou do své země vrátí… Večer jsme slavnostně zapálili velký táborový oheň. Užili jsme si poslední chvíle spolu, zazpívali písničky, zahráli hry, vyprávěli vtipy nebo předváděli kouzla. Došlo i na vyhodnocení úklidu stanů, poslední stáhnutí vlajky a nakonec jsme si slíbili, že se za rok na táboře zase sejdem. Poslední táborová noc byla deštivá, až k ránu přestalo pršet…

Poslední den, v pátek, nás čekalo už jen balení a odjezd. Nejprve si každý zabalil svoje věci, pak se nakládaly kufry do auta a odváželi na louku, také jsme udělali rojnici, abychom vyčistili tábor od nejrůznějších papírků… Po brzkém obědě jsme nasedli na kola, dojeli k autobusu a naložili kola do vleku. A pak už opravdu nezbývalo nic jiného, než zamávat a vyrazit. Cesta do Řeže uběhla v poklidu a dokonce jsme si v autobuse i zazpívali s kytarou! Doma už na nás čekali rodiče, vyložení autobusu proběhlo ještě rychleji než nakládání a za chvíli už jsme se všichni loučili…

Letošní tábor se nám opět povedl, zásluhu na tom mají všichni vedoucí a praktikanti, kteří ho po celý rok připravovali a s dětmi pak i prožili: Jitka Kroupová, Petr Hezina, Filip Blahuš, Zuzana Vlčková, Anna Macková, Helena Martináková, Jirka Kroupa, Milan Bláha, Zbyněk Kocur, Tonda Bláha, Martin Mencl, Matěj Kroupa a Viktor Líbal. A co by byl tábor bez kuchyně! Letos se v ní opět na jedničku vyznamenali Katka Studničková, Zdeňka Šilhánková, Gábina Bohatová a Vítek Novotný. Děkujeme také Asociaci TOM, která nás podpořila. Tak hezké prázdniny a zase za rok!

Více fotek na rajčeti.

Jitka.

.

.

3. cyklovýlet

21. 6. 2019 v 16.14

Na třetí výlet jsme se vypravili v neděli 16. června. Jeli jsme technitečtější trasu plnou pravidel silničního provozu z Řeže, přes Troju, Dejvice, Hanspaulku, Lysolaje, Únětice, Tiché Údolí a z Roztok kolem vody do Řeže. Oproti planu jsme se cca o hodinu a něco zpozdili. Učili jsme se na sebe čekat a jezdit podle pravidel, správně odbočovat, ukazovat změnu směru. Jeli jsme v běžném silničním provozu, přes křižovatky se světly. Zastavili jsme se na Hanspaulce v hospodě na kofolu. Celkem jsme ujeli asi 38 km a kromě dvou větších stoupání byla cesta pohodová.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Zbyněk

.

.

 

2. cyklovýlet

2. 6. 2019 v 17.22

Plánování trasy bylo jasné: byl jsem ještě plný dojmů z koloběhu na Okoř a zpět, který zorganizoval Jarda Pína začátkem května, tak jsem trasu výletu vedl v jeho stopách.
Sešli jsme se v sobotu 25. května v 10.30 h tradičně u nástěnky před krámem a přes lávku dojeli na vlakovou zastávku, kde na nás čekala posila z Prahy. Kompletní a nezvykle brzy jsme vyrazili podél kolejí do Libčic. Cesta poklidně uběhla a už na nás čekal první větší kopec z Letek nahoru k silnici do Úholiček. Vyjeli ho všichni, někteří cestou odpočívali a jiní trochu skuhrali, ale odměnili jsme se první svačinou a krásnou vyhlídkou na Řež u vysílače nad železniční zastávkou.
Cesta přes Velké Přílepy a dál po červené značce kolem kostela k železničnímu viaduktu rychle uběhla. Cestou si někteří projeli na kole brodem, odvážnější i dvakrát a už tu byla Okoř. Sotva jsme si v občerstvení pod hradem objednali limonádu, setmělo se a za chvíli začalo pršet. Déšť jsme přečkali namačkaní pod slunečníkem, ládovali se zmrzlinami z cukrárny, aby nám nebyla dlouhá chvíle, a přitom plánovali zkrácenou zpáteční cestu.
Jakmile přestalo pršet, vyrazili jsme po silnici a modré značce směr Velké Přílepy a Úholičky. Protože cestou nepršelo a udělalo se hezky, stavili jsme se ještě ve Švestkovně na hřišti, kde jsme si opekli buřtíky a posíleni přejeli na kolech na obří houpačku. Protože cesta dolů na Podmoráň po silnici by byla příliš jednotvárná, dali jsme si terénní vsuvku a projeli se po naučné stezce. Silný zážitek byl zvlášť šplh do kopce s lanem v jedné a kolem v druhé ruce. Jak se píše na jedné z tabulí naučné stezky: terén kolem Úholiček je místy vskutku horský.
A pak zbývalo už jen dojet kolem starých podmoráňských lomů k řece a kolem vodárny k železniční zastávce a přes lávku domů do Řeže a do cíle výletu, který byl na hřišti, kde už na nás čekali rodiče.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.

1. cyklovýlet

2. 5. 2019 v 18.51

Počasí v neděli 15. května ráno nevypadlo nejlépe, trochu pršelo, nebylo úplně teplo a několik dětí či rodičů se ozvalo, že dnes na výlet nepojedou. Trochu s obavami jsme se v půl druhé vydali na sraz výletníků k nástěnce u sídliště a byli jsme mile potěšeni skupinkou skalních cyklistů, kteří zde čekali. Nakonec se nás sešlo asi deset, včetně tří rodičů.

Zkontrolovali jsme kola, zda se přes zimu nerozpadla, projeli si zkušební okruh a lehkým terénem vyrazili směr Větrušický sad. Mezitím se umoudřilo počasí a chvílemi i svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli si výlet pořádně užít a ze sadu jsme zamířili po polních cestách směrem ke klecanským kasárnám. Cestou jsme trénovali jízdu ve skupině a hromadné přejíždění silnice, ať jsme připraveni na cyklovýlety na táboře. Z Klecan jsme pokračovali málo známou cestou kolem letiště RC modelů přes Zlatý kopec do Čimic na konečnou autobusu nádhernou krajinou Draháňské rokle. V Čimicích si Max vzpomněl, jak ho tatínek vozil každý den na kole do školky v nedalekých Chabrech.

Projeli jsme areálem bohnické léčebny, zastavili se v ní na farmě, kde jsme si pohladili koně a lamy a snědli svačinku.  Krásným technickým terénem po modré značce jsme sjeli k Vltavě k trojskému psímu útulku. Všichni cyklisté byli šikovní, sjezd si náramně užili a nikdo cestou nespadl.

Na zpáteční cestě kolem řeky se opět začal ozývat hlad, tak jsme hledali otevřený stánek, což nebylo úplně lehké, protože všechny stánky kromě zdibského přístavu byly zavřené. Restauratéry stejně jako některé potenciální účastníky zájezdu asi odradilo deštivé dopolední počasí.

Ve zdibském přístavu neměli nic k jídlu, jen pití, tak jsme plnou rychlostí pokračovali až do Řeže k Hastrmanovi, kde jsme si po krásných třiceti kilometrech dali za odměnu pití a párek nebo rybu a naplánovali další cyklovýlet kolem Okoře. Pak už zbývalo jen se rozloučit a vyjet poslední kopec do horní Řeže a vrátit se domů.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.

Velikonoční Knínice 2019

2. 5. 2019 v 17.42

Velikonoce letos připadly až na druhou polovinu dubna, tak se dalo očekávat teplejší počasí. Skutečnost ale předčila očekávání…

Vyrazili jsme ve čtvrtek 18. dubna v deset hodin dopoledne. Dorazili jsme do Ústí a už při čekání na autobus na plácku u divadla, jsme strkali bundy do batohů a mikiny vázali kolem pasu. Po jedné hodině jsme dorazili do chalupy, zabydleli se a trávili čas hlavně venku na zahradě. Pak jsme dojedli zbytky svačin od rodičů a vyrazili do okolního lesa na procházku. Cestou jsme se zahráli několik her a také potrénovali, jak zacházet s buzolou a k čemu nám může být užitečná. Vrátili jsme se v podvečer a za chvíli už byla nachystaná večeře. Po ní byla volná zábava, vytáhli jsme společenské hry, někteří si připravovali scénky na následující večer…

V pátek ráno jsme se nasnídali a začali se připravovat ne celodenní výlet. Do batohů jsme si dali společný oběd, lahve s pitím a kapesné. Vyrazili jsme na autobus, který nás dovezl do Děčína, protože cestou ale nabral trochu zpoždění, vypadalo to, že nestihneme vlak, ale zkusili jsme to. Vzali jsme nádraží útokem, prosvištěli podchodem a už skoro za hvizdu výpravčího píšťalky jsme naskákali do vlaku. Jeli jsme jen kousek a už za chvíli jsme vstupovali v Benešově nad Ploučnicí. Nejprve jsme se vypravili na vyhlídku, vstoupali jsme mezi vilkami na okraji města, pak kousek lesíkem a už jsme stanuli na kopci a shlíželi na městečko. Pak jsme zase seběhli dolů a vydali se k místnímu rozlehlému zámku. Domluvili jsme si prohlídku a při čekání jsme se naobědvali a nakoupili turistické vizitky. Prohlídka byla zajímavá, jen by v tom zámku nemusela být tak strašná zima.

Po skončení jsme se vydali po zelené značce, která nás odvedla z města, a my pokračovali po břehu říčky Ploučnice. Zastavili jsme se u vodopádu a také u krásného jezu. Pěšina pak najednou začala od cesty uhýbat a my jsme vystoupali ke zřícenině hradu Ostrý. Byl z něho nádherný výhled do údolí. Odpočinuli jsme si a vyhřívali se na sluníčku. Pokračovali jsme dál, minuli fotbalové hřiště, kde jsme si ve stínu na chvíli sedli a přemýšleli o tom, zda v cíli bude nějaká hospoda, abychom doplnili tekuté zásoby. Sešli jsme do údolí do obce Františkov nad Ploučnicí a otevřenou hospůdku skutečně našli. Ochotná paní vedoucí nás pustila do chladného salonku a pustila nám pohádku. Napili jsme se kofoly, koupili si nezdravé brambůrky a odpočívali.

Pak už by čas jít na vlak, který nás odvezl zpět do Děčína a stejnou cestou jsme se zase vrátili do Knínice. Večeře už byla připravená, po ní očista v koupelně a pak už začal „večírek“ v jídelně. Zahráli jsme si hry, zasmáli se u scének a zazpívali jsme si písničky s kytarou. Sice se po náročném dni zdálo, že brzy zalezeme do spacáků, ale ještě to chvíli trvalo, protože bylo pořád o čem povídat…

V sobotu ráno jsme si mírně přispali. Po snídani nás čekalo tvoření, vyráběli jsme barevné papírové košíčky a do nich pak ozdobili polystyrenová vajíčka – jedno pomocí oboustranné lepicí pásky a korálků a druhé pomocí blýskavých flitrů a špendlíků. Po obědě jsme začali balit a uklízet chalupu. Když bylo hotovo, byli jsme venku na zahradě a později se ještě šli projít po okolí. Pak už byl čas vyrazit na autobus. Dovezl nás do Ústí, kde jsme zamířili rovnou do cukrárny Barborka – zlatého hřebu celé výpravy. Náležitě jsme si to v ní užili, pak jsme přešli na nedaleké hlavní nádraží, nakoupili jízdenky a už jen čekali na nás vlak. Tentokrát jsme zvolili cestu rychlíkem s přestupem v Kralupech, a tak jsme se ani nenadáli a za chvíli už byli doma v Řeži.

Velikonoční výprava se nám povedla, počasí bylo ukázkově letní a zážitky parádní!

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jitka

.

.

Po druhém břehu…

11. 4. 2019 v 18.11

Sešli jsme se na vlakové zastávce v hojném počtu a vyjeli směr Praha. Ještě než přišel průvodčí, byly tady Roztoky-Žalov a čas vystoupit.

Vydali jsme se mezi domky Žalova do kopce po žluté značce směr Levý Hradec. Za chvíli jsme došli na první krásnou vyhlídku na Vltavu a protilehlý Husinec a pak pokračovali po kraji lesa zkratkou na Levý Hradec. Bylo pěkné počasí, blížilo se poledne a všude bylo plno výletníků. Na chvíli jsme se zastavili a snědli první ze svačin, obešli starobylý kostelík s přilehlým hřbitovem a pokračovali vesnicí do mírného kopce směr Řivnáč.

Na vrchu Řivnáči, ze kterého je nádherný výhled do krajiny, stávalo hradiště. Místo předkové vybrali opravdu dobře – rozhled v krásném počasí byl úžasný a skály strmě spadající dolů k Vltavě budily respekt. Pokračovali jsme po hraně vltavského údolí dále po proudu a s další přestávkou na svačinu jsme došli na vrch Stříbrník, nejvyšší kopec v okolí, na kterém kdysi také stálo hradiště a podle pověstí se tam těžilo stříbro.

Pomalu se začal ozývat hlad, který způsobil, že do úholičské Švestkovny, kde je lanové hřiště a altán s ohništěm, jsme téměř doběhli. Dříví bylo dost a bylo suché a lanové prolézačky a buřtíky opečené nad ohněm byly téměř tak velkým lákadlem jako nedaleký slepičí výběh a krmení slepic a pobíhání po lanových lávkách.

Dál se nám moc nechtělo, ale nalákala nás představa krámku na návsi. A splnila se, měli otevřeno a zmrzliny měli dost. Na otázku, jestli půjdeme rovnou dolů k Vltavě, nebo kousek stranou k obří houpačce, byla jasné odpověď. Obří houpačka byla skutečně obří, všichni se zhoupli a nikdo nedostal mořskou nemoc.

Pokračovali jsme divokým lesem téměř horským terénem kolem prvního trempského srubu na sever od Prahy do kopce, který byl tak prudký, že bylo potřeba se při výstupu držet lana, po kraji golfového hřiště a pak dolů k řece kolem starých lomů. Tam se na lavičce opět zázračně objevily svačiny. Za chvíli jsme byli dole u řeky, obešli podmoráňskou vodárnu, za ní obdivovali sochu víly a obrovské potrubí, které vede vltavskou vodu do bývalé huti Poldi Kladno.

Cestou po pěšině po břehu řeky mezi bývalými sádkami byl ještě čas nakrmit kačeny a labutě a pak už jen vylézt po schůdkách na peron řežské zastávky, přeběhnout lávku, přivítat se s rodiči a těšit se na další výlet.

Více ve fotogalerii a ještě více na rajčeti.

Jirka

.

.