Přechod Krušných hor

Měli jsme drobné obavy o počasí, ale to vlastně můžeme mít pořád, skoro jako zemědělci. Sešlo se nás v sobotu 27. 8. ráno krásných 19 a vyrazili jsme z Řeže courákem do Kralup, kde nás čekalo něco mezi přestupem a přeskokem na rychlík do Ústí. Zadařilo se a z Ústí jsme si mohli užívat luxusního rychlíku, kde jsme měli v podstatě rezervovánu polovinu celého vagónu a síla našeho teamu neoblomně odrazovala kohokoliv vstoupit na naše území. Trochu zklamaní jsme zjistili, že do Perninku se opravuje trať a tudíž nás čeká náhradní autobusová serpentinová doprava. Na mysli jsme měli otázku „vejdeme se?“, ta nás ale po spatření podobně velké party sportovních nadšenců z Ruzyně přešla, jsouce přesvědčeni, že případný odpor řidiče jistojistě zlomíme. Nu, a po 20minutovém stoupání a lítání po busu jak nudle v bandě jsme vystoupili do zamračené, ale krásné náruče Krušných hor ve výšce 920 m n. m. Z Perninku jsme si udělali za příležitostného osprchování podzimním deštíkem malý oblouček po naučné stezce, kde jsme s údivem nacházeli řadu historických důlních šachet z dob dávno minulých. Následně jsme už stoupali po hřebeni směr Abertamy.

 

 


Motivací k úspěšnému zdolání potřebné vzdálenosti nám byl jak lovecký salám (promiň, Zuzko), tak obuv některých, kterým čvachtala oproti předpokladům i uvnitř. Na konci dloooooouhé vesnice na nás čekala už otevřená a připravená chata Milka. Nic fialového nikdo nenašel, ani krávu, zato tam bylo konečně sucho. Čekala nás teplá večeře, hraní deskovek a sušení všeho možného.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Druhý den nás čekala pravá krušnohorská mlha a pěkně frišno. Zato ale nepršelo a tak jsme si schovaní v obláčku užívali trochu toho tajemna a soukromí, na živáčka jsme nenarazili, až u krkavce. Šlapali jsme dál a dál, stále trochu do kopce, alespoň se nám to tak pořád zdálo.
Najednou, uprostřed ničeho, se nám v mlze vyrýsovala zastávka. Působilo to jako zastávka lítacího autobusu odnikud nikam. Co to bylo? A u ní maringotka. A svítí se tam. Byl to mlžný obchůdek se vším pro kohokoliv mlsného. A tak jsme si dali horkou čokoládu, lízátka, co nejdou rozbalit, žvýkačky, kterých je vždycky málo, a pozorovali jsme, jak nás pozoruje hlídací krkavec.
Po dalším stoupání jsme překročili 1020 m n. m, kde jsme si pod Božídarským Špičákem prohlídli rozpadlý bývalý zájezdní hostinec. Uprostřed té mlhy to působilo zlověstně. Nu a pak nás čekal sešup k Blatenskému příkopu a po Ježíškově cestě plné večerníčkovských postaviček jsme se už celkem znavení šinuli vzhůru k Božímu daru. Děti se vzájemně motivovaly slovy „to bude boží dar, až tam konečně budeme“.

 

 




 

 

 

Adélka se nejvíc těšila na svojí vlastní boudu :-). A tak jsme se dočkali a nestačili se divit, co všechno můžeme mít za pár peněz oproti třeba takové Milce. Na večerní procházce na blízkou vyhlídku už to vypadalo, že zítra by mohlo být vidět dál než 20 metrů.
Poměrně slušně jsme taky vylepšili metodu sušení bot, oproti plynové troubě toto jelo jak víno.

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Třetí den nás přivítalo nádherné, studené, horské ráno a těšili jsme se, že si vynahradíme pohled do širé dáli. Čekalo nás převýšení z Božího daru 1040 m n. m. na vrchol Klínovce 1244 m n. m. + schody na rozhlednu. Tedy na necelý půlden, co jsme na to měli, celkem výzva. Ale všichni šlapali, povzbuzovaní sluníčkem, jak o závod. Však je to něco, mít všechno na zádech a vyšplhat se na takovou horu. Mohli jsme jet autem, autobusem, lanovkou, vrtulníkem… Ale tohle nechceme, každý z nás si dokázal, jak nám to jde, jak nás to baví a jak pak můžeme všem vyprávět, co jsme všechno zažili. A to je nejvíc, co si můžeme přát, něco zažít z vlastní zásluhy.
Unavení vedoucí po mazání svačin lehkomyslně na vrcholu odpočívali, zatímco děti povzbuzeni paštikou a jedním, maximálně dvěma cucacími bonbóny hrály snad hodinu na honěnou a rybičky, rybáři jedou.

 

 

 

 






               

Po zaslouženém odpočinku nás čekal sjezd po červené sjezdovce o výškových 100 metrů níže (to je věta tedy). A protože nám pan majitel Adélky (chápej chaty Adélky) doporučil dobrodružnou a neznačenou cestu směrem na Königsmühle, těšili jsme se zase na trochu toho zálesáckého klidu bez turistů (s malým t). A tak se nám cesta na Macechu (1113 m n. m.) stále zužovala mezi metrovým borůvčím, bezinkovými keři, smrčím a bůh ví čím, až nás vyplivla do krásného močálu. Naštěstí jsme měli buzolu, která nám oproti nepřesné GPS a kompasu v mobilu jasně pomohla najít správnou cestu a ušetřila mnoho desítek minut, ba hodin bloudění.
Když jsme pak u Podlesí vyšli z lesa, otevřel se nám nádherný výhled na posečenou pastvinu a v dálce byla již vidět rozpadlá stavení vesničky Königsmühle. Nezbývalo než se nechat gravitací rozpohybovat do běhu podobnému volnému pádu. To byl panečku let.


               

Dole nás čekala bývalá vesnička a památník na její počest a památku. Byly tam k vidění i některé lehce strašidelné skulptury, ale místo to bylo moc krásné a plné energie.




               

Po chvíli jsme opět vyrazili na cestu, tentokrát už po rovině, však jsme skorou celou cestu z Klínovce šli z kopce. Už jsme se těšili na to, jak bude vypadat chata Viktoria v Kovářské a co budeme mít dobrého k večeři. Ještě jsme ale stihli důkladně prozkoumat starou vápenku včetně zachovalých pecí a místní čundráckou samoobsluhu založenou na hesle „Důvěra musí být vzájemná“, platit se totiž nemuselo, ale chtělo :-).




               


Čtvrtý, poslední den jsme si sami připravili snídani, uvařili čaj, vše opět sbalili a chystali se na závěrečnou část naší túry, trasu z Kovářské přes vrchol Mědník do Měděnce na autobus. Počasí nám opět přálo, užívali jsme si pomalého tempa, však času jsme měli dost, zážitků a kilometrů taky. V zádech se v mrakách tyčil Klínovec, kde to vypadalo, že prší a není nic vidět. Tedy o to víc jsme si vážili počasí předchozího dne.





               

No a jedem, dáme si něco na zub a těšíme se nejen domů, nejen na teplo, sucho, televizi a telefon, ale především na to, až příště společně zase všichni krásně zmokneme.


               

Více fotek na rajčeti.
Filip

               

Komentáře jsou zavřeny.